Creepypasty

Candle Cove

NetNostalgia Forum - Televize (místní)

Skyshale033

Předmět: Místní dětská show Candle Cove?

Pamatujete si někdo tuto show? Jmenovala se Candle Cove. Když jsem jí sledoval bylo mi 6 nebo 7 let. Nikde jsem nenašel žádné recenze ani nic takového. Dávali jí v roce 1971 nebo 1972. V té době jsem žil v Irontonu. Nepamatuji si na jaké stanici to přesně dávali ale pamatuji si čas. Bylo to po 4.h odpoledne.

mike_painter65

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Příjde mi to velice povědomé. Vyrůstal jsem v Ashlandu a dávali to, když mi bylo 9 kolem roku 72. Candle Cove....nebylo to o pirátech?? Pamatuji si pirátskou loutku mluvící s malou holkou u vchodu do jeskyně.

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

JO. Dobře, nejsem šílenej. Pamatuji si piráta Percyho. Vždy jsem z něj měl trochu strach. Vypadal jako kdyby byl sešitý z různých kousků jiných panenek. Ahh...vypadalo to tak staře a levně. Jeho hlava byla porcelánová. Nějakýho dítěte co k tomu vůbec neseděla. Nepamatuji si stanici...ale nebyla to žádná křesťanská televize.

Jaren_2005

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Sorry, že oživuju tuhle starou diskuzi ale vím přesně co myslíš, Skyshale. Myslím že jí dávali v roce 71 ne 72. Bylo mi 12 a koukal jsem na to s bráchou. Byl to kanál 58, ať už to byla jakákoli stanice. Máma mě na to nechala koukat po zprávách. Uvidím na co si vzpomenu.

Říkali tomu Candle Cove. Bylo to o malé holčičce, která chtěla být pirátkou. Myslím že ta pirátská loď se jmenovala Sklad Smíchu. Pirát Percy nebyl moc dobrý pirát. Byl totiž strašpytel a celkem lehce se vyděsil. Nepamatuji si přesně jméno dívky. Janice nebo Jade. Spíš Janice.

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

DÍKY JERENE. Vzpomínky se mi hned vrátili, když jsi zmínil Sklad Smíchu a kanál 58. Pamatuju si že na přídi lodi byl obrovskej usmívající se obličej se spodní čelistí otevřenou dokořán. Vypadalo to jako kdyby polikala moře a měla ten šílený hlas a smích Eda Wynna. Pamatuji si jak hrozné a skřípavé zvuky vydávala, když z dřevěného modelu lodi přešli na takovou tu loutku jako ze Sezam street.

mike_painter65

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Ha ha. Taky si vzpomínám. Pamatuješ si tohle skyshale: "musíš...jít...DOVNITŘ".

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Ugh Miku, z tohohle mi přešel mráz po zádech. Ano pamatuju. To řekla loď Percymu vždy, když měl jít na nějký strašidelný místo. Třeba do jeskyně nebo do temný místnosti s pokladem. Kamera se vždy zaměřila na obličej Skladu Smíchu, když říkala:"musíš...jít...DOVNITŘ". Ugh. Vypadalo to tak strašně.
Hoši pamatujete si záporáka? Měl hustý řídítkoví knír nad dlouhými úzkými zuby.

kevin_hart

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Vždy jsem si myslel, že záporák byl pirát Percy. Bylo mi asi 5, když jsem tuto show sledoval a byl to pohon na noční můry. Byl to benzín na noci plné převalování, otáčení polštáře a spaní u rodičů.

Jaren_2005

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

To nebyl záporák, ta loutka s knírem. To byla záporákova pravá ruka. Horác Strašný. Měl také monokl, takže mi vždycky přišlo, že neměl jedno oko.

Ale ano, záporák byla jiná loutka. Byl to Stahovač Kůže. Nemůžu uvěřit na co nás to rodiče nechali koukat.

kevin_hart

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Ježiši Kriste, Stahovač Kůže. Na jakou dětskou show jsme se to sakra dívali?!? Já... já jsem se nemohl dívat na obrazovku, když se tam zjevil. Prostě tam jenom tak z ničeho nic přistál. Ten špinaví kostlivec s hnědým kloboukem a pláštěm. Ty jeho obří skleněnný oči byli moc velký na jeho lebku. Doslova vypadávali z důlků.

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Nebyl jeho klobouk a plášť šíleně sešitej?? Nebyla to kůže stažená z dětí??

mike_painter65

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Taky si myslim. Pamatuju si, že při mluvení nehejbal se spodní čelistí nahoru a dolu. Ale dopředu a dozadu. Taky si vzpomínám na malou holčičku, která se ho zeptala: "Proč se tvá čelist takhle pohybuje??". A on se nepodíval na holčičku, nýbrž přímo do kamery na diváky a řekl: "Abych vám obrousil kůži".

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Ulevilo se mi, když jsem zjistil že víc lidí zná tuhle show.

Mám na tu show hroznou vzpomínku. Noční můru. Když skončila uvítací znělka, vše zahalila temnota. Byli tam všechny loutky ale kamera zaměřovala jenom jejich obličeje a ty křičeli. Taky o sebe mlátili. Jenom tam tak poletovali a řvali až z nich odletovali kousky plastu a třísky. Ta holka brečela a řvala jakoby jí někdo mučil a pomalu jí zabíjel. Ta noční můra se mi pořád vracela.

kevin_hart

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Myslím že to nebyla noční můra ale epizoda. Pamatuji si to.

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Ne, ne, ne to není možné. Nemělo to příběh ani nic takovího.

kevin_hart

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Možná se mi přetvařujou vzpomínky ale přesně vidim co jsi popisoval. prostě křičeli.

Jaren_2005

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Oh bože. Ano. Ta malá holka Janice se klepala a křičela až mi z toho lezl mráz po zádech. A Stahovač Kůže křičel přes jeho zkažené zuby. Čelist mu skákala zepředu dozadu. Myslel jsem si že mu vyletí z pantů. Vypnul jsem to a to bylo naposled co jsem tu show viděl. Utíkal jsem to vyprávět bráchovi. Pak už jsem neměli odvahu to znova zapnout.

Skyshale033

Předmět: RE: Místní dětská show Candle Cove?

Včera jsem byl navštívit svou matku v domově důchodců. Zeptal jsem se jí na 70. léta když mi bylo 6 nebo 7 jestli si pamatuje na dětskou, Candle Cove. Byla překvapená, že si jí pamatuji. "Přišlo mi zvláštní že si řekl:"Teď se jdu dívat na Candle Cove, mami", a pak jsi přepnul na mrtvou stanici a 30 minut jsi sledoval zrnění. Tenkrát jsi měl hodně představivosti s tou tvojí malou pirátskou show".

Černá Ruka

Psal se rok 1938. Rodiče se rozhodli, že půjdou na ples a nechají nás doma samotný. Jsem Axel je mi 9 a se svou o rok mladší sestrou Kate jsme zůstali sami v bytě ve 13. patře. Měli jsme zákaz zapínat rádio což byla jediná forma zábavy. Po asi půl hodině povídání nás však dostala zvědavost. Zapli jsme rádio. Zrovna dohrála nějaká písnička. Po chvíli hlasatelovo kecání se ozval hrubý mužský hlas: "Černá Ruka je ve vašem městě". Vypli jsme to ale zvědavost nás donutila to znova zapnout. Ozval se ten stejný hlas: "Černá Ruka je ve vaší čtvrti". Znovu jsme to ze strachu vypli a ze zvědavosti zapli. Ten stejný hlas: "Černá Ruka je ve vaší ulici". Strach nám nedovolil se pohnout. Znovu se ozval stejný muž ale hrubším hlasem: "Černá Ruka je ve vašem domě". Byli jsme strachy ztuhlí ale dál poslouchali hrubší a hrubší hlas: "Černá Ruka je ve vašem bytě". Už jsme to nechtěli poslouchat ale strach nás nutil poslouchat toho muže: "Černá Ruka je přímo za vámi". To však Kate viděsilo natolik že běžela k oknu a vyskočila z něj. Já seděl jako přikovaný k zemi. Ani jsem se neohlídnul za sestrou. Slyšel jsem hlasatele: "Toto byla ruská pohádka: Černá Ruka".

11 miles

Existuje něco, co opravdu chcete? Něco, co opravdu potřebujete? Ať už je to láska, bohatství nebo pomsta. Něco, pro co byste jeli až na konec světa? Mám pro vás řešení a nemusíte kvůli němu jet na konec světa. Ale musíte jet někam a to místo je možná z vašeho dosahu. Není to daleko, je to vlastně blíž, než si myslíte. Ale jsou některé požadavky, které někteří individuálové nemusí splňovat.

Zaprvé můsí to být opravdová touha a vášeň. Neskrotitelná chuť potom co chcete. Pro vás by to mělo být něco bez čeho se prostě neobejdete. Pokud výpravu započnete ve špatném psychyckém stavu, pravděpodobně pohoříte. Druhou podmínkou je vozidlo, jakéhokoli druhu. Většina používá auto. Je to nejpohodlnější a nejjednoduší způsob. Někteří skoušeli i menší otevřená vozidla jako jsou motorky nebo čtyřkolky. Pohořeli. Při jízdě je taková zima, že by jste venku po krátké chvíli umrzli.

Nepoužívejte velké, nápadné a drahé auto. Potřebujete auto s jemným nádechem neviditelnosti. Prvděpodobně si nebudete chtít vzít svůj drahý, vymazlený Bavorák i když by stačil. Nemusel by se vrátit ve svém panenském stavu. Ujistěte se, že máte plnou nádrž a pojistku.

Když jste připraveni musíte nalézt silnici. Nemá jméno, není na mapě, není nějak označená a technicky ani neexistuje. Ukáže se vám jen, když jí hledáte ve správný čas a víte co chcete. A nakonec musíte být na této výpravě sami. Nemysleli jste si snad, že pojedete ve skupině s přáteli, že ne??

Začít musíte v noci. Vyberte si ten správný čas, když jsou všecny silnice skoro prázdné. Vyberte si silnici s málo zatáčkami, kterou dobře znáte. Vyberte dlouhý silniční úsek obklopený lesy. Teď je ta část kdy chcete začít dávat pozor. Když hledáte cestu, uvidíte nebo ucítíte její znamení. Například pokud chcete bohatství nebo slávu, uvidíte ve větvích stromů třpyt jako by tam uvízlo zlato. Pokud hledáte lásku uvidíte květiny tančící v letním vánku. Hledáte-li pomstu ucítíte narůstající hněv. Čím blíž jste k cestě tím jsou znamení silnější a výraznější. Jen věřte v to po čem toužíte a nebudete mít problém cestu najít. Až si budete na 100% jisti, že jste našli správnou zatáčku, zhluboka se nadechněte a zatočte.

V tomto bodě, jste oficiálně započli cestu bezejmennou silnicí. Je dlouhá 11 mil a její obtížnost je možná nad vaše síly. Na jejím konci je vše po čem toužíte. Každá míle bude testovat vaše psychycké a řidičské schopnosti. Jen věřte v to po čem toužíte a určitě nebudete mít problém projet celou cestou. Ještě před tím než započnete tuto dlouhou cestu, zastavte auto a následujte tyto kroky:

1. Během cesty nazapínejte rádio. Nikdy. Za pár mil ho budete chtít rozmlátit.

2. Nepoužívejte telefon. Signál je stejně odříznutý.

3. Nikdy během cesty neotevírejte okna. Před cestou se ujistěte, že je vše uzavřené. Pokud jedete ve vozidle bez oken či střechy, připravte se na nejhorší.

4. NIKDY nevystupujte z auta.

5. Nikdy nepřekračujte rychlost 50 km/h, pokud opravdu nepotřebujete projet určitou sekcí cesty.

Pokud jste připraveni, připoutejte se, prosím.

Opravdu se ujistěte, že jste připraveni. V tu chvíli kdy vjedete na cestu, čas se zastaví, takže se nemusíte bát o strátu noci. Možná jste si toho nevšimli, ale již nejste ve svém světě. Tohle už není Země. Vemte si poslední moment na uvědomění, že jak jednou vjedete na 1. míli, už není cesty zpět. Pokud se pokusíte otočit a jet zpět, zaseknete se v nekonečné smyčce. Pokud jste připraveni pokračujte v cestě.

Na první míli nepoznáte moc změn. Cesta prochází skrz nekonečné lesní aleje stromů s pár vyjímkami. Je poměrně chladno. Ale tím se nezabívejte, bude to horší. Stačí zapnout vyhřívání a nepoznáte změnu. To můžete. Později už nebudete chtít očima uhýbat z vozovky. Vemte si trochu času na uvolnění jakékoliv nevolnosti obdivováním noční oblohy. Bude kompletně posypaná hvězdami víc, než byste kdykoli věřili, že je možné. Pokud bylo počasí před vjezdem na cestu mračné, můžete si všimnout, že v tomhle světě je vždycky jasno.

Při druhé míli, je mnohem chladněji. To je hlavním důvodem, proč je cestování v otevřeném vozidle tak nepohodlné. Každou mílí bude teplota ovzduší padat i kdyby bylo teplé období jako je třeba léto. Pokud je vzduch příliš mraziví, vaší jedinou možností je zrychlit. Z každou mílí je cesta více složitá. Více zatáček a nebezpečí smyku. Ujistěte se, že se vždy soustředíte na cestu. Hlavně neusínejte, musíte být ostražití a vyhýbat se výmolům a překážkám. Pokud jste nuceni vaše vozidlo zastavit kvůli poškození nezbývá vám než postupem noci umrznout.

Po třetí míli občas můžete mezi kmeny stromů zahlédnout silulety postav. Nevšímejte si jich. I kdyby se přibližovali. Bude těžké odolat pokukování na jejich znervózňující vzdálené zjevení, ale věřte, že se časem odhalí. Na této míli se silnice stane prašnou i kdyby jste před tím jeli na asfaltové. Držte se ve středu stezky, protože se bude v náhodných intervalech zužovat a rozšiřovat.

Čtvrtá míle. Figury už jen nevidíte, ale i cítíte a slyšíte v pozadí vaší mysli. Někde tam na dně vašich myšlenek se klouzá jejich tichý nesrozumitelný šepot v ozvěně. Tito tvorové přichází a odchází, ale nemůžete je zastavit. Pokud vás začnou trápit nebo rušit, pokuste se je utlumit soustředěním na to, po čem vaše srdce touží. Pokus o rozluštění nebo naslouchání tomu co říkají je akorát přiláká blíž a vy chcete aby byli co nejdál. Budou blíž později takže není důvod je lákat takhkle brzy. Neobávejte se, seznámíte se s nimi.

Pátá míle. Přijedete k mýtině. Linie stromů na levo kompletně zmizí a tím odhalí obrovské jezero bez konce s rozzářenou hldinou na níž se odráží obrovký měsíc z oblohy. Záře a iluminace měsíce bude tak pozoruhodná, že ani nebude využití pro světla vašeho vozidla. Zdržte se pokukování na něj. Pokud se podíváte ne jeho světlo jenom na pár sekund, cesta před vámi skončí, spadnete do obrovského jerzera a umrznete do pár minut. Hlasy budou pro tuto míli pryč, ale ještě to neoslavujte. Vrátí se.

Na šesté míli vezměte v úvahu, že už za sebou máte více jak půlku cesty. Gratuluji. Navzdory progresu můžete ztratit na této míli naději, ale teď to nesmíte vzdát. Hvězdy pro tuto míli zmizely a nebesa se tak stala prázdnou temnou propastí. Cesta se vracáí do lesů a tak jediné světlo na vozovce je to, které je poskytováno vaším vozidlem. Dálkáče předpokládám. Ale i ty blikají tu a tam i když byly před tím v naprostém pořádku. Pokud máte ve vozidle rádio, samo se pustí. Pokud jste ho před tím nevypli spustí se nejnepříjemnější hučení a skučení, drtící pískot, který vás svede z cesty. Poté klidný hlas začne vyprávět o vašich největších fobiích. O všem tom, čeho se doopravdy bojíte, takovým zbůsobem, který způsobý, že si budete jeho slova vyzualizovat v mysli. Takže to neposlouchejte. Pokud budete poslouchat co říká, ty horrory a terory vyvede vás to z míry natolik, že sjedete z cesty a zem řete mezi kmeny stromů okolo cesty. Pokus o vypnutí rádia se projevý neúčinný. Zrychlete pokud potřebujete. Hlavně držte svou mysl dál od zpráv co říká hlasatel. Až bude míle u konce, hlas bude postupně slábnout až k úplnému vypaření čímž osvobodí reproduktory a vaše uši pustí k vodě, prozatím.

Sedmá míle. Postavy jsou zpět. Už to nezní jako šepot. Jsou to spíš vzdálené výkřiky a kvílení, které roste každou sekundou. V jednom bodě této míle uslyšíte jeden hlas v uchu tak mocně, že si budete myslet, je přímo za vámi. To protože se jedna z těch postav dostala do vašeho vozu. Neotáčejte se. Jejich tváře vás vyšokují k paralíze. To vás svede z cesty a jezero. Znáte to. Když si toho nebudete všímat, zašne to výt lhostejné. Pozná to, že nemáte zájem a snad odejde. Tyto bytosti, říká se, jsou ti, kteří vyjeli na tuto cestu, ale selhali. Žijí jako pozůstatek jejich utrpení v temnotě s jediným cílem. Svézt ostatní dobrodruhy a pocestné dolů za sebou. Dle zkušenosti vás tyto kreatury nemohou fyzicky napadnout dokud vás nedonutí nabourat.

Osmá míle. Zalená míle. Zpomalte, pokud jedete moc rychle. Velmi ostré zatáčky a pokud to přeženete zkončíte v temné propasti kmenů. Zde už je zima smrtelná. pokud s sebou máte jakoukoli tekutinu, během pár vteřin se změní v led. Pokud nejte na motorce, buďte rádi. Vyhřívání vašeho vozidla jakoby zestárlo. Světla tu a tam problikávají, občas se na pár sekund vypnou úplně. Pokud se toto stane měji byste zabrzdit. Né úplně. Nesmíte zastavit. Figury vás v tomto bodě pronásledují a kdyby jste zastavili auto na moc dlouho opklopily by vaše vozidlo a následné umrznutí by bylo samozřejmostí. Větší množství řevu může být slyšeno z venku vašich dveří. Občas i maniacký smích. Jejich ruce škrábou do skel jako by byly zoufalé dotknout se něčeho živého. Nedívejte se na ně. Čelní sklo vám blokovat nebudou a poslední věc co byste chtěli je zůstat tu s nimi uvěznění.

Devátá míle. Chcípne motor. Světla zhasnou a všechny technologické vymoženosti také. Nezoufejte. Není zde možnost jak tomu zabránit. To co je potřeba udělat je zavřít oči a okamžitě se pokusit o restart vozidla myslí. Držte oči zavřené neboť figury vás v tuto chvíli kompletně oblíčili. Nastartování vozidla je vystraší a na moment od vás odstoupí. Pokud z jejich agresivního chování začnou praskat okna, nestresujte se. Sice mají vliv na auto ale fyzicky vám ublížit nemohou. Neuslišíte nic víc, než jejich hlasy zuřící ve vaší mysli. Teď jich po vás může jít tucet až sto. Jakmile nastartujete motor dupněte na plyn. Držte ho dole dokud se držíte na vozovce. Jakmile se dostenete mimo devátou míli, postavy ustoupí.

Na desáté míli hlasy zmizí. Kdyby jste se podívali do zpětného zrdcátka, což nedělejte, uviděli byste je pronásledovat vás, ale né formou běhu. Pozorují vás. Jako by vám mávali na cestu. Když projíždíte desátou mílí, cesta je hladší, asi jako první míle. Figury se chytají za ruce podél cesty před vámi. Vytváří jakousi zeď podél cesty. Nejdou po vás. Pozorují vás projíždět. Někteří teorizují, že v tomto bodě vás obdivují. Že jste na ně zapůsobili dojmem. Jeli jste dlohou cestu za tím po čem toužíte. Což oni nedokázali a tak vás vyprovází. Špatně. Neobdivují nic. Nejsou překvapení. Jsou šťastní. Jsou šťastní, protože přijíždíte k další míli. Jsou šťastní, protože pravděpodobně jedete na smrt.

Jedenáctá poslední míle je míle, ve které chcípne motor, tak jako na deváté míli. Vozidlo by bylo normálně nepohyblivé, ale stále se hýbete. Jako by vás něco neslo. Neznámá síla vás posouvá. Táhne k sobě dopředu. Ve tmě před vámi vídíte jesně svítící rudé světlo. Jako to na konci tunelu. Zavřete oči. Zakrijte je. Udělete všechno proto, aby jste neviděli to do čeho hodláte vjet. Zakrytí uší by taky pomohlo, ale zakrýt oči je duležitější. Pokud máte klapky nebo sluchátka, aplikujte je. Červené světlo je další vyjasnění, jen tentokrát žádný měsíc ani jezero. Jakmile vás vtáhne, vjedete do další oblasti. Další dimenze. Neúprosné, nepředstavitelné zvuky ze všech stran. Neexistuje množství hrdinství, které by vás ušetřilo o těchto pazvuků. Mráz se změní do nepředstavitelného, nesnesitelného tepla, pálíc všechny části vašeho vozidla. Budete cítit iluzi, jak se vaše maso odpaluje od kostí. Každá vaše část zničená mezitím, co cestujete mezi kvílením a slyšitelným utrpením. Toto bude trvat nesnesitelných 31 sekund. Ale někteří zklamou, když neudrží svá víčka zavřená a zbývá jim ten nejhorší osud cesty. Kde je tato míle umístěná, ti co přežili nevědí. Někteří toto místo pojmenovali přejezd z pekla, ale to je zporné. Po finální míli se pohon vozidla zase vrátí.

Zastavte vozidlo. Vemte si moment aby jste nabrali kousek rozumu a duševního zdraví. Nechte vyblednout tu rudou záři v očích a výkřiky mučení v uších zmizet. Gratuluji. Téměř jste zakončili tu nejhorší část cesty. Nadechněte se a šlápněte na plyn. O kilometr později narazí vaše vozidlo na slepý konec. Zastavte a nesnažte se znovu hýbat. Uklidněte se a relaxujte. Zavřete svá víčka. Představte si v mysli to, po čem jste celou tu dobu toužili. Pravděpodobně to bude pořád to stejné, ale některým se jejich nároky zvýší. Teď si představte jak tuto trofej držíte v rukách. Teď je to vaše ta třešnička na dortu. Jakmile jste si to zvizualitovali, pomalu otevřete oči. Nacházíte se na začátku bezejmenné silnice. Tam kde to vše začalo. Toto vás možná zmate, ale věřte, že jste na konci. Váš úkol je splněn. Pokud jste si přáli něco materiálního zkoukněte kufr nebo pokud je dostatečně malé možná je to již ve vaší kapse. Pokud jste si přáli něco nemateriálního, nebojte se jestli se změna nedostaví ihned věřte jen, že se dost brzo dostaví. Takže teď. Kde je háček?? Je snad vaše auto prokleté nebo vás snad hledá smrt?? Nikoli. Splnili jste výzvu a to se cenní tím, co jen si budete přát. Docela zážitek co?? Prokázali jste se ctihodnými. Těď pro vás mám jednu otázku. Je ještě něco, po čem toužíte. Je zde nějaká věc, kterou ve svém životě potřebujete?? Přece jenom jste zpět na začátku a už jste si tím jednou prošli. Pokud ano, připoutejte se prosím čeká vás dlouhá cesta.

Dějové chyby

S mou první dějovou chybou jsem se setkal v den, kdy můj nejlepší kamarád vstal z mrtvých.

Byli jsme tehdy středoškoláci a samozřejmě jsme byli hloupí. Jmenoval se Jake a rádi jsme chodili do starého, opuštěného domu v lese, kde jsme prostě blbli. Dělávali jsme typické puberťácké věci. Abych byl upřímný, byl to poměrně velký barák. Byl to dvoupatrový dům se sklepem nebo třípatrový dům, pokud byste počítali i půdu. Příběh vypráví o staré ženě, která ten dům začala před léty stavět, protože chtěla uniknout životu ve městě, ale z nějakého důvodu ho nikdy nedokončila. Pravděpodobně umřela. Každopádně byl ten dům téměř dokončen, když zemřela, ale nikdo se nenamáhal ho dodělat, a tak tam teď jen stojí a chátrá.

Takže jsme já a Jake do toho domu chodili, dělali blbosti, děsili se navzájem, nebo jsme ho prostě prozkoumávali. Normálně jsme byli opatrní - nebo jsme měli štěstí - a tak jsme se nikdy nebáli, že by se nám mohlo něco stát.

Poté se jednou prkna ve druhém patře pod Jakem probořili a on se propadl. Nikdy jsem si neuvědomil, v jak strašném stavu dům musí být, protože jakmile dopadl na podlahu přízemí, ta se probořila také a on skončil až ve sklepě. Seběhl jsem dolů a podíval jsem se do díry v přízemí. Byla tam tma (jenže jsme vždy byli o krok napřed, takže jsme si s sebou brali baterky), tak jsem na Jakea posvítil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl.

Jedno z prken muselo být pod špatným úhlem, když na něj spadl. Nyní koukalo z jeho břicha jako kopí. Viděl jsem, jak se snaží pohnout a vyrvat ho. Dokonce jsem ho slyšel sápat se po vzduchu... A pak najednou přestal.

Byl mrtvý. Byl jsem si tím jistý. Naše vlastní blbost ho zabila. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Takže jsem prostě... zdrhnul. Vyběhnul jsem z toho domu a nechal ho tam.

Byl už skoro večer, když jsem se dostal domů. Šel jsem rovnou do svého pokoje. S nikým jsem nemluvil. Nic mě nemohlo zastavit. Prostě jsem se chtěl stočit do klubka a zapomenout na tu hroznou scénu. Rodiče se mnou chtěli mluvit, ale já předstíral spánek, a tak mě nechali být. Později v noci jsme jsme obdrželi telefonát od Jakeových rodičů a ptali se, kde je. Jen kvůli tomu mě "vzbudili" a já jim řekl, že nemám páru. Klasická odpověď "No, jestli ho uvidíš, dej nám prosím vědět!" přišla hned potom, a tak jsem to odsouhlasil a šel znovu spát.

Další den byla škola a svůj ranní rituál jsem hodně urychlil. Nechtělo se mi jít, ale zároveň jsem nemohl zůstat doma. Byl jsem si jistý, že Jakeovi rodiče už mají podezření. A tak jsem šel. Škola byla... jako každý jiný den. Po ránu blbnoucí a mluvící lidi. Došel jsem ke své skupině kamarádů, se kterou jsem před prvním zvoněním a moje srdce se náhle zarazilo.

Byl tam Jake.

Stál tam, smál se, choval se jako on. Když mě uviděl, prvně se zakřenil, než ke mně přišel. Řekl nějaký vtip, ale já ho nevnímal. Pořád jsem na něj zíral.

"Hej, jsi v pohodě?" zeptal se mě již trochu znepokojený.

"Nejsi... Jsi ty v pohodě?" bylo vše, co jsem dokázal zabrblat.

"No, jo! Proč bych neměl být?" Trochu se zasmál, ale v zápětí mi věnoval nechápající pohled.

"Ty, ty... o ničem nevíš?" snažil jsem se frázovat co nejjmemněji. Nechtěl jsem, aby si nás někdo moc všímal, protože i tak jsem si uvědomil, že ho to muselo nějak znepokojit. Jestli ano, tak to však na sobě nedal vědět.

"O čem bych měl vědět?" Odpověděl, a pak zazvonil zvonek. Rozloučil se se mnou a podezíravě se na mě podíval, než se vydal do třídy. Chvíli jsem tam jen stál a zíral do prázdna celý v šoku. Proč tu byl můj kamrád? Viděl jsem ho umírat! Nebo by měl být alespoň v nemocnici! Ale byl v pořádku.

Šel jsem do třídy, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem myslel na Jakea a na to, že by teď měl být mrtvý. Stále jsem se snažil přijít na to, jak by mohl přežít, ale stejně se mi nedařilo naplnit tuto záhadnou díru. Po hodině jsem se rozhodl ten dům zkontrolovat.

Jake mě po škole potkal a zeptal se mně, jestli s ním pořád chci jít ven. Řekl jsem mu, že mi není dobře a že si vyrazíme zítra. Vypadalo to, že to přijmul a odešel. Nebylo to tak, že bych nebyl rád, že je můj kamarád zpátky, ale při pohledu na něj mě mrazilo v zádech. Neměl by být naživu. Neměl by tu být! Viděl jsem ho...

Takže jsem šel odpoledne do toho domu sám.

Když jsem do něj vstoupil, něco jsem ucítil. Bylo to divné, ale povědomé. Byl to ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se dneska koukl na Jakea. To něco nebylo správné, bylo to zkrátka... zlé. Avšak zde to bylo jen jakési doznívání. Ne takové to čersté "Co to kruci?", které jsem vnímal, když jsem viděl kamaráda. Vykročil jsem vpřed a podíval se na zem. Samozřejmě tam byla díra, kterou se propadl! Úlevně jsem si povzdychl a naklonil jsem se nad díru. Takže jsem nebyl blázen! Vytáhl jsem svou baterku a posvítil s ní dolu do díry. Ano! Byly tam ty trosky! Jenom... žádný Jake. Dostal se odtud? Nebo se nějak kouzelně regeneroval nebo co? Posvítil jsem baterkou nahoru na díru v druhém poschodí.

Nebyla tam.

Zatajil se mi dech a začal jsem baterkou hystericky hledat onu díru na stropě někde okolo. Kde byla?! Měla by být přesně nad dírou v přízemí! Ale nic. Vyběhl jsem schody a samozřejmě, na místě, kde se propadl, nebylo nic.

Nic.

Něco bylo špatně. Hodně špatně. Seběhl jsem zpátky k díře v přízemí a znovu do ní nakoukl. Jsem si jistý, že to byl moment, který rozhodl o mém osudu. Kdybych si toho nevšímal, dělal jako že nic a byl šťastný, že je můj kámoš zpátky, možná bych byl schopen dál žít jako předtím. Ale ten moment...

Něco jsem zahlédl. Něco černého, černějšího, než temnota okolo kužele světla baterky, však okamžitě zmizelo z mého dohledu. Zalapal jsem po dechu a těžce dýchajíc jsem udělal krok vzad. Vím, že jsem měl utéct, ale má zvědavost mě přemohla. Má logická stránka mi říkala, že to bylo nějaké zvíře nebo klam světla. Tak jsem tedy spolknul svůj strach a nahlédl jsem ještě jednou dovnitř.

Už jsem onen stín neviděl, ale něčeho jsem si všiml. Prkna a trosky v díře zmizely. Věděl jsem, že je něco moc špatně. Nikdy nedokáže uklidit takový bordel v mžiku oka.

Ztuhl jsem. Vyběhl jsem z domu a běžel lesem, přísahajíc, že mě něco určitě sleduje. Měl jsem pocit, jako by tam se mnou něco bylo... nyní vím, že mě to pouze sledovalo. Protentokrát.

Doběhl jsem domů, zabouchl za sebou dveře a skočil do postele. Moje tělo se stočilo do klubíčka a takhle jsem ležel, snažíc si upřesnit, co se vlastně děje.

Chvíli mi to trvalo, ale konečně jsem se přinutil vstát z postele. Musel jsem zjistit, co se to dělo, ale ani za nic bych už do toho domu znovu nešel, kdyby tam byla nějaká příšera. Takže jsem udělal to, co by udělal každý puberťák. Šel jsem na internet a hledal.

Šlo to pomalu a ze začátku jsem neměl moc štěstí. Zadáním "nadpřirozeno" se mi objevili jen divné obrázky a příběhy. "Kamarád vstal z mrtvých" mi zase našlo spoustu zombie věcí. "Ztracený čas" mi dal alespoň nějaké info. Dost z toho bylo o mimozemšťanech, ale pár příběhů upoutalo mou pozornost. Něco, jakože se něco stalo (bouračka, nebo nějaká jiná nehoda) a najednou tu byl časový skok a všechno bylo v pořádku. Jakoby se nikdy nic nestalo.

Jeden článek o ztracenémm čase mě však velmi zaujal. Jmenoval se "Dějové mezery" a vyšel teprve před několika dny. Ze zvědavosti jsem na to klikl.

Všichni diskutovali nad tím, co by to mohlo způsobovat. Většinou navrhovali mimozemšťany nebo dimenzionální... něco. U tohodle chlapa se však zdálo, že o tom ví něco víc. A jeho důvod byl ten nejbizarnější ze všech.

Začal vypráívěním příběhu dost podobném tomu mému. V krátkosti - jeho žena byla zabita při nehodě v domácnosti, kdy se na ně při bouřce zřítil kus domu. Když se k ní snažil dostat, uspaly ho další trosky. Když se probral, seděl v obýváku a jeho žena se ho snažila probudit. Dům byl v pořádku, s žádnou známkou poškození a ona byla... naživu! Byl extetický, ale popsal zvláštní pocit. Jakoby přišel na něco, na co neměl, a jeho tam neměla být. Jako můj pocit, který jsem dostal u Jakea.

Po čase už okolo ní nevydržel. Bylo to prostě moc divný. A tak odešel. Tak šel pryč, vzal si s sebou všechny svoje peníze a dělal drobné práce, přenocujíc v motelech. Když odešel, začal hledat. Zabralo to dost času, ale našel další lidi s podobnými zážitky. Většina z nich to prostě pokládala za zázrak a dál pokračovala ve svém životě. Ostatní ten pocit nedokázali setřást, stejně jako on.

Všichni popisovali podobné věci. Nějaké události měli něco způsobit... někdo měl umřít nebo mělo být něco zničeno, a pak se to vždy zázračně vrátilo. Tak co se to teda dělo?

Autor si s tím nevěděl dost dlouho rady, než na něco přišel. Když prozkoumával lidi, kteří měli být mrtví, narazil na kritiku jedné knihy. Zřejmě to byla poslední knížka v sérii, kde jedna vedlejší postava zachrání den tím, že pro hrdiny porazí pár nepřátel. Jenže v předchozí knize (od jiného autora) byla tato postava zabita. Takže ta postava se nemohla vrátit, aby zachránila den, ale zase kdyby nepřišla, tak by hlavní postavy umřely. Kritik konstatoval, že to byla ta nejhorší dějová chyba, jakou kdy viděl. To donutilo autora článku i mne k zamyšlení. Řekl, že o tom napíše více, až zase trochu zaexperimentuje a já mu to neměl za zlé. Také jsem měl pár věcí k experimentování. Přesto jsem mu nechal zprávu, že jsem četl jeho článek, a že se něco podobného stalo i mně. Brzy přišla noc. Musel jsem se mít hodně na pozoru, jestli jsem si chtěl všimnout věcí, po kterých jsem šel.

Další ráno jsem vstal a začal svůj první lov na dějové chyby. Vím, jak šíleně to zní, ale něco mi docvaklo po přečtení toho článku. Někdo měl umřít... ale tak se nestalo, aby mohl udělat něco významného později... znělo to tak povědomě.

První dny jsem si nevšiml ničeho, jen toho divněho pocitu, který jsem měl okolo Jakea. Třetí den jsem si všiml první chyby. Byla to drobnost. Byla to ta největší prkotinka na světě, ale byla tu. Jedné z holek se během přestávky změnila sukně v kalhoty. Vím, že to zní bude znít divně, ale ta sukně byl důvod, proč jsem si toho všiml. Ale změna do kalhot během sedmi minut, když máte jen tak tak čas na přechod do další třídy? To nedávalo smysl. Myslím, že to bylo možné, ale nedávalo to smysl. Bylo to, jakoby se změnil kostým během střídání scén.

A potom to šlo všechno z kopce. Změny jsem začal vidět všude. Značka byla ráno černá a potom světle zelená, kámoš přešel z nošení svetru na triko, když jsem na chvíli odvrátil zrak. Řekli byste si, že si toho musí všimnout všichni okolo, ale nestalo se tak. Možná to bylo tím divným pocitem, který jsem dostával po každé změněné věci po té nehodě s Jakaem. Ale jak jsem se soustředil na změny víc a víc, začaly být úplně všude.

Asi týden potom mi přišla odpověď od autora "dějových chyb". Představil se jako Denis a omlouval se za pozdní odpověď. Jeho důvod? Prouzkoumával tyto... chyby. Všiml si stejných věcí co já! Byl to můj vůbec první rozhovor s tímto chlapem, ale jeho změny byly do písmene totžné s těmi mými. Až na jednu věc. Když si v noci všiml změněné značky obchodu, na moment se odvrátil, a když se otočil zpátky, uviděl u ní levitovat nějakou mlžnou postavu. Byla taková nejasná, když se skrz ní koukal, bylo to jako by viděl skrz mlhu, a když odplachtila pryč, značka byla opět v pořádku.

Přeběh, mi mráz po zádech. To vypadalo... jako něco podobného, na co jsem narazil v tom domě. Neviděl jsem to sice celý, ale už jsem věděl, po čem koukat. Přál bych si, abych to nevěděl.

Krátce poté jsem je také začal vidět. Museli jste se jen koukat ve správnou chvíli. Zrovna když se nikdo nedíval nebo nedával pozor, já si všiml. Mlžná, nejasná postava nosící dlouhý černý plášť a kapucou přes hlavu. Jednoho chladného dne jsem zahlédl změnu kamarádovo trika na košili. Dlaší jsem zahldl v knihovně, jak změnily štos knih na jiný štos těsně předtím, než si je nějaký student vzal. Nikdo si jich nevšímal. Jakoby jste museli být ve správné vzdálenosti, abyste si všimli.

Mluvil jsem o tom trochu s Denisem a ten s tím odvozením souhlasil. Zdálo se, že jsme museli zpozorovat jednu chybu, abychom byli schopni vidět další. Kdybychom si toho prostě nevšímali, naše životy by pokračovali normálně dál. Ale pokud jste zvědaví, tak jste takoví, jako jsme byli my. Prostě byste je vídali pořád. Začal jsem z toho bláznit. Nikomu jsem to nemohl říct a Jake na mě začal dorážet, proč už spolu nechodíme ven. Nemohl jsem se zkrátka na něj ani podívat. Byl... takový umělý a věděl jsem, že to ve skutečnosti není on! Byly to ty... věci, co ho přivedly zpět. Možná měl nějaké předurčení, ale jestli ano, tak jsem o tom nevěděl.

Věci nabraly nové obrátky, když jsem si s Denisem začal Skypeovat. Zeptal se mě, jestli si mě už všimli. Řekl jsem mu, že ne a na chvíli se odmlčel. Něco zašustilo a konečně mi odpověděl a řekl mi, že jeho kamarád, který mu s tím trochu pomáhal, zmizel. Nikdo si ani na jeho existenci nepamatoval. Když šel do jeho domu, našel ho Denis ve velmi dobrém stavu až na pár rozházených věcí.
Jak dům prozkoumával dál, přeházené věci opět usedaly na svá místa.
Byl si jistý, že za to mohla jedna z těch postav, a to se i potvrdilo, když jednu viděl zandavat spadlou knížku... A pak se otočila a podívala se na něj.

Dívali se nějakou dobu na sebe, postava zírala na Denise, který zíral do prázdné nicoty, která tvořila obličej postavy. A pak... to odešlo. Otočilo se to a očividně to proplulo nejbližší zdí. To byla poslední divná věc, kterou tam viděl. Všechno v domě vypadalo, jako by se tam nic nestalo. Pak si však Denis něčeho všiml. Nebyly tam žádné obrázky ani věci, které by jakkoli označovaly vlastníka. I kdybyste byli vlk samotář, určitě byste měli minimálně někde svojí fotku s rodinou. Nebo alespoň nějaký dopis s vaším jménem. Ale nic tam nebylo. Jako by v tom plně vybaveném domě nikdo nikdy nežil.

Tady jsem se začal trochu bát. Denisův přítel zmizel, ale nikdo si na něj nevzpomínal. Začal jsem k sobě dávat jednotlivé díly skládačky. Jestli tato stvoření dokáží někoho přivést zpět k životu, tak se asi taky dokážou někoho zbavit, že? To znamenalo, že jsem v nebezpečí.

Po tomhle jsem utnul. Byl jsem mimo. Přehlížel jsem Denisovy zpávy. Snažil jsem se si nevšímat chyb, kterých jsem si až doteď všímal. Já... snažil jsem se si nevšímat těch kreatur, když jsem je zahlédl. Dokonce jsem se zase snažil chodit s Jakem ven. Ale pokaždé, když jsme byli venku... jsem měl pocit, jako bych si sám sobě lhal. A při pohledu na něj jsem si vždycky vzpomněl na ty bytosti. Představil jsem si, jak ho jedna ta postava vyndavá z trosek, vytahuje mu prkno z těla a hojí mu rány, jako by se nic nestalo...

Co nejvíc jsem se snažil se přes to dostat. Ale Denise bylo těžké přehlížet. Stále mě vyhledával. Zablokoval jsem si ho jak na e-mailu, tak i na všech messangerech, ale on si zakládal stále nové účty, aby mi mohl posílat další zprávy. Zdálo se, že s přibývajícími dny přicházelo stále více zpráv.

Až nakonec, jednoho dne mi přišla zpráva z účtu, který byl určitě Denisův. Už jsem chtěl onen e-mail smazat a znovu ho zablokovat, ale text zprávy mě zamrazil až u morku kostí.

JDOU PO MNĚ. DOSTAŇ SE NA SKYPE. POTŘEBUJU POMOC.

Nevěděl jsem, co dělat. Jestli byl Denis díky těm bytostem v nebezpečí, bylo mým úkolem mu pomoct. Nemohl jsem ho nechat na holičkách. Ale po něm... by se mohly začít soustředit na mě.

Musel jsem mu pomoct. Nemohl jsem ho tak nechat. A už určitě ne v nebezpečí. Připojil jsem se na skype, přidal si jeho nový účet a okamžitě jsem od něj obdržel videohovor.

Denis byl ve svém bytě s vypnutými světly a vypadal zděšeně.

"Co se děje?" zeptal jsem se, když jsem se naklonil blíž.

"Pronásledují mě," řekl podrážděným šeptem. "V okolí je jich víc a víc. A ne proto, aby napravovaly chyby. Sledují mě."

"Jsi si jistý?"

Jako odpověď zvedl svůj laptop a došel do místnosti, zřejmě kuchyně. Položil ho před okno a roztáhl závěs. Nedokázal jsem cokoli zahlédnout, dokud nerozsvítil světlo.

Moje srdce se zastavilo.

Vždycky jsem viděl jen jednu. Možná dvě, když to byla nějaká větší změna. Ale za oknem stály aspoň tři, možná čtyři, a koukaly dovnitř svými prázdnými, kapucema přikrytými obličeji. Rychle světlo zase zhasnul a otočil laptop k sobě.

"Vidíš? Nevím, co dělat. Nechci skončit jako Jerry. Řekni, co mám dělat!" Byl stále více a více znepokojený. Netušil jsem, co mu mám říct. Nevěděl jsem, co ty postavy jsou. Nevěděl jsem, co chtěli. Ani jak je zastavit. Otevřel jsem pusu, ale nedokázal jsem vyslovit slova, která potřeboval slyšet.

Jak jsem se snažil přijít na to, co říct, uviděl jsem je, jak se dostaly do pozadí za něj.

Skrz zeď. S katedrou.

"Denisi!" zařval jsem. "Za tebou!"

Otočil se zrovna když se k němu přiblížila první postava. Bože, začínalo se jich tam dostávat tolik. Tři, pak čtyři, potom pět... Neměl proti nim žádnou šanci.

První postava vytáhla z pod pláště svou slizkou ruku a projela jí Denisovým hrudníkem. Ale žádná krev. Ani žádný zvuk kromě Denisova křiku. Začal se svíjet a popadat za hrudník, zatímco ho ta bytost držela za... ani nevím co. Jeho páteř? Srdce? Sakra, mohla to klidně být i jeho vlastní duše. Pak se okolo něj začaly shromažďovat i ostatní. Začaly na něj padat jako na valnou hromadu. Zastíňovaly ho svou presencí. Nemohl jsem křičet. Nedokázal jsem odvrátit zrak. Prostě jsem se díval, jak mizí pod tou hromadou stínů. Potom pomalu, velmi pomalu... poodstoupily.

Denis byl pryč. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem spatřil místo, na kterém před chvílí stál. Věděl jsem, co se stalo. Byl pryč. Odstraněn. Nikdo si na něj nikdy nevzpomene. Byl chyba, kterou bylo potřeba napravit a odstranit.

Pak se jejich pozornost obrátila k počítači. Ke mně.

Vytřeštil jsem oči, když jsem to pochopil. Byl jsem další chyba. Byl jsem problém v jejich obrovském schématu. Trn, který musí být vytržen. Část, která přitahovala příliš mnoho pozornosti ve světě, který se snažily vytvořit.

A musel jsem zmizet.

Ani jsem se neobtěžoval vypnout počítač. Stál jsem tam a otočil se... jen abych viděl celou jejich hordu stojící v mém vlastním domě. V mém vlastním pokoji. Zády jsem narazil do stolu, když ke mě jedna bytost připlula. Napřáhl ruku a já mohl rozpoznat jednotlivá "chapadla" onoho mlhavého pláště nebo dokonce rozpoznat jednotlivé články jejích černých prstů. Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem přimražený. A potom... udeřila.

Fyzicky jsem ruku jdoucí skrz můj hrudník necítil. Ale cítil jsem jí někde hlouběji. Jakoby to sahalo na intimní část mojí existence. Cítil jsem se zničený, nechráněný, a ze všeho nejvíc... celý vystrašený. Začal jsem křičet, když začal mačkat. Bolelo to. Bolelo to tak zatraceně moc. Mé vidění se rozmazalo, ale i tak jsem je dokázal rozpoznat, jak se kolem mě seskupují. Seskupily se do kruhu okolo mého těla, nedbajíc na tom, co jim stálo v cestě. Prostě... projely skrz, jako by tam ty věci vůbec nebyly.

A pak na mě začaly padat. Černota mě obklopila ze všech stran. Křičel jsem, ale nevydával žádný zvuk. Cítil jsem, jak ruka trhla a odškubla ode mne něco ze mě samotného. Moje tělo přestalo být pevné... Přestával jsem vše vnímat. Mé končetiny naplněné chladem, bolestí a tororem přestali cokoli cítit. Můžu to prostě vysvětlit jako pocit, když jste... odstraňován. Byl pocit, velmi silný pocit, a pak najednou nic. Pomalu tento pocit procházel mýma rukama i nohama a nakonec mě to pozřelo celého. Naráz odešla bolest, veškeré zvuky světla i vize přede mnou. Po chvíli přede mnou zůstala jen pouhá nicota.

Byl jsem pryč. Věděl jsem to. Byl jsem mrtvý. Nebo ještě hůř. Již jsem více neexistoval. Přede mnou se nerozprostíralo nic, jen temnota. Snažil jsem se vydat nějaký zvuk, prokousat si někam cestu, ale nemohl jsem pohnout končetinami. Nebo jsem spíš neměl končetiny, kterými bych mohl hýbat, ani pusu, kterou bych mohl křičet. Byl jsem jen entita. Zanechána ve velké poušti nicoty.

Jsem stále tu. V čisté prázdnotě. Nemůžu se hýbat, ani mi vlastně nezbylo čím hýbat. Je to pryč. Každá část mého těla je pryč. Zajímalo by mě, co te teď děje. Zajímalo by mě, jak dopadl nakonec Jake. Také jsem se začal zajímat, jestli je tohle smrt, nebo něco horšího. Jako trest za strkání nosu do věcí, do kterých mi nic nebylo. Je othle smrt nebo kompletní vymazání? Jsem si jistý, že Denis se cítí stejně. Téměř si ho dokážu představit, jak se také vznáší v této nicotě. Možná se jednoho dne potkáme. Je to jediná naděje, kterou se snažím udržet nad vodou. Jen to mě drží chladného, ten pocit, že jednoho dne tu možná nebudu sám.

Zde končí můj příběh. Přál bych si, aby skončil líp. Přál bych si, abych mohl říct, že jsem s nimi bojoval a zachránil se. Nebo alespoň, že jsem utekl. Ale některé děje nemají dobrý konec. Ale jsem si jistý, že teď jistě dumáte nad jednou věcí. Jestli jsem mrtvý nebo... vymazaný, jak jsem potom mohl tohle napsat? No, můj milý příteli, právě jsi objevil svou první dějovou chybu.

Buď opatrný, jestli spatříš další.

Normal Porn For Normal People

Každý ví, že pokud budete dlouho surfovat na webu, najdete docela dost dobrý sračky. To platí zejména, když projíždíte tu temnou část internetu. Viděl jsem celkem málo věcí a celkem mě to nezajímá, ale jednu věc si budu pamatovat až do smrti.. Je to místo zvané "normalpornfornormalpeople.com."

První zvláštní věc je ta, že jsem na ni vlastně nenarazil sám. Poslal mi to někdo na mail, ale já ho neznal. Email zněl takto:

Ahoj!
Našel jsem tuhle stránku, je velmi pěkná a mohla by se ti líbit:
normalpornfornormalpeople.com
předej ji dál pro dobro lidstva..

Celkem obyčejná řetězovka, ačkoliv url a poslední poznámka ve mě vzbudila mou zvědavost. Byl velmi nudný den, můj antivirus pracoval dobře a tak jsem na to kliknul.

Stránka vypadala genericky. To dávalo dojem, že tvůrce si jen STĚŽÍ pohrál s úpravou webu. Zdálo se, že autor měl jemné uchopení v angličtině a na přední straně byl dlouhý chvást.. Nepamatuji si ho, ani jsem si ho neuložil.

Stránka měla zvláštní slogan (u kterého ani dodnes lidé nezjistili význam), zněl:

"Normal Porn for Normal People, A Website Dedicated To The Eradication of Abnormal Sexuality" (Normální Porno Pro Normální Lidi, Stránka Vyhrazená K Odstranění Abnormální Sexuality)

Když jsem si to přečetl, nebyl jsem si jistý, jestli zde narazím na porno nebo na nějaký druh eugenického programu.. Ale byl jsem tady a byl jsem zvědavý, jak se normální lidé udělají. Tak jsem to tak projížeděl dolů a... Nic. Nevypadalo to, že by stránka měla nějaké odkazy. Když jsem byl na odchodu, všiml jsem si, že každé písmenko má jvůj vlastní hypertextový odkaz.

Tak jsem na jeden z nich kliknul a poslalo mě to na bílou stránku s velmi dlouhými odkazy ve frontě.

"normalpornfornormalpeople.com/(random~~number=plural letter)"

Na minutu jsem se zastavil a zeptal se sám sebe, jestli jsem opravdu chtěl ztrácet čas klikáním na náhodné odkazy, které mi pravděpodobně dají virus. Chtěl jsem to zkusit jen na 5 minut abych věděl, co se stane. Když jsem klepnul na jeden z odkazů, poslalo mě to na jinou stranu. Tato stránka měla zřejmě zcela odlišnou URL adresu než ta poslední.

Jen jsem si řekl "Fuck this", když se mi stáhlo video do počítače. Jmenovalo se to "peanut.avi". Bylo to třiceti minutové video o muži, ženě a psovi v kuchyni. Žena udělala sendvič s arašídovým máslem a muž nakrmil psa. To bylo vše, co se stalo za těch třicet minut. Bylo zřejmé, že kameraman musel znovu počkat, až pes bude připraven znovu k jídlu a na konci vypadal poněkud nemocný.

Vím co si myslíš: "Co má tohle co dočinění s pornem?!" Nemám tušení. Viděl jsem něco málo přes dvě desítky videí na tomto webu a většina z nich neměla žádnou sexuální aktivitu.

Po shlédnutí peanut.avi jsem šel na online show a řekl si, že jsem vždy pracoval s takovýma divnýma hovnama jako tohle. Ale někdo už udělal vlákno o někom, kdo dostal stejný řetězový mail jako já. Zprávy dostalo hodně lidí s nic lepším na práci než kopat hluboko do tohoto webu a díky tomu jsem viděl víc a víc videí.

Většina z těchto dvou desítek videí byla velmi jednotvárná a sestávala z lidí mluvících s kameramanem v místonsti, kde nebylo nic kromě stolu a židlí. Myslím doslova prázdné stěny a nic jiného. Celá místnost měla velmi chladný a sterilní nádech.

Tyto rozhovory byly plné žertování nebo trapných momentů z dětství. Pořád jsem očekával nějakou diskuzi o tom, co lidé filmovali nebo o čem je stránka, ale samozřejmě.... Nic. Nikdy nebudete vědět co mají tyhle videa co dočinění s pornem pokud to vidíte vytržené z kontextu. Ale řeknu vám, postavy, které ve videích vystupovaly byly celkem atraktivní.

Nicméně další videa, které už rýsovaly obsah, jsem mohl nazvat "sexuální"... Ale děly se tam divné věci.

Dám vám stručné popisy videí; pokud hořítě zvědavostí, můžete se je pokusit najít na torrent stránce.

lickedclean.avi Desetiminutové video, natočené skrytou kamerou, ve kterém vidíte opraváře pracujícím na pračce po dobu prvních dvou minut. Když je hotová, mluví s majitelem a pak odejde. Majitel zkontroluje, zda je opravář pryč a začne olizovat pračku po celé horní části. To se děje sedm minut.

jimbo.avi Pětiminutové video obézního mima, který právě vykonává svůj akt. Bylo to vlastně docela legrační, zvláště část kde předstíral, že vytáhl židli a potom předstíral že se pod jeho vahou zlomila. V posledních třiceti sekundách kamera zašuměla a přesunula se zpět k muži, který teď tiše vzlykal a stále nosil svůj mim make-up. Nějaký obskurní fetiš?

dianna.avi Čtyřminutové video v němž kameraman mluví s ženou v pokoji (v odlišném než v "rozhovoru v místnosti"). Tento byt vypadá jako normální. Přesně tam, kde jsou není nikdy specifikováno, jestli Dianna mluví jenom o tom jak hraje na housle. Očividně hraje na housle, ale stále se něčím rozptyluje. Ničeho jsem si nevšiml, dokud někdo neupozornil na odraz v zrcadle, kde byl tlustý onanující muž s maskou kuřete na hlavě.

jessica.avi Další čtyř minutové video s kameramanem. Tentokrát se neodehrává v domě a mluví s jinou mladou ženou. Mluví o kanoistice. Kamera se občas přiblíží a odhalí ulice města. Zvláštní je, že zatím nikdo neodhalil kde tato ulice leží. Odhadovalo se někde v Evropě, Austrálii i na Filipínách, ale nikdo tu ulici neobjevil.

tonguetied.avi Desetiminutové video. Prvních pět minut starší žena líčí manekýnu. Střih byl stejný jako v jimbo.avi a nyní se skupina figurín choulila u kamery v kruhu. Světla byla ztulemná a starší žena nebyla nikde k nalezení. Od toho bodu nebyl zaznamenán žádný zvuk.

stumps.avi Pět minut dlouhé video, kde se člověk bez nohou pokouší o breakdance na DDR desce kde to vypadalo jako v kuchyni z peanut.avi ale mnohem špinavěji. V pozadí hraje radio, ale na čtvré minutě se zastaví, když se muž svalí na desku ve vyčerpání. Těžce dýchá a prosí někoho mimo obrazovku, aby ho nechal odpočinout. Ten muž mimo obrazovku je divně rozzuřený a křičí na něj, aby pokračoval. Chvíli slyšíte, jak muž křičí a potom se video vypne.

privacy.avi Žena z dianna.avi masturbuje na matraci ve výslechové místnosti, zatímco muž ze stumps.avi chodí kolem na rukách a nosí nějaký druh goblinské masky. Dveře v této místnosti byly vždy zavřené, ale teď jsou otevřené. Jediné světlo jde z předsíně a chodba je temná.. U konce videa na chodbě proběhne nějaké zvíře. A konečně jsem odhalil to poslední video:

useless.avi V tomto osmnáctiminutovém videu je blond žena z jednoho z předchozích videí uvázána na matraci ve výslechové místnosti. Snaží se křičet, ale její ústa jsou něčím ucpaná. Po sedmi minutách muž v černém obleku a masce otevírá dveře, ale nevstupuje. V otevřených dveřích držel stejné zvíře, které proběhlo na chodbě z privacy.avi. Byl to dospělý šimpanz. Měl oholené vlasy a byl natřen nějakou červenou tekutinou. Zdálo se, že dlouho hladověl a byl zneužíván kvůli jeho ranám na ramenech a zádech. Když šimpanz vstoupil do místnosti, muž za ním zavřel dveře. Šimpanz začichal (asi byl slepý) a všiml si uvázané ženy na matraci. Začal šílet a trhat ji.Útok pokračje po dalších sedm minut dokud žena neumírá. Další čtyři minuty jí její maso a pak video skončí. Diskuze doslova explodovala a lidé si o tom povídali dlouho do noci. Když jsem se tam druhý de vrátil, zjistil jsem, že vlákno bylo odstraněno. Snažil jsem se najít ještě jiné, ale zablokovali mě. Zkoušel jsem zkontaktovat toho chlapa, který mi to poslal, ale nikdy mi neodpověděl.

Snažil jsem se o této stránce diskutovat na jiných stránkách, ale vždy mne zablokovali. Stránka byla sama o sobě odstraněna také, protože o tom někdo kontaktovar úřad.

Jediným důkazem, že normalpornfornormalpeople.com kdy existoval je ten, že několik lidí si pořídilo screenshoty nebo kousek natočili a dali na torrent. Nejpopulárnější z nich jako je useless.avi se dostali i dál.

Ale každé video, které nahrajete ze stránky normalpornfornormalpeople.com bude po chvíli smazány.

Jeff The Killer

Útržek z místních novin:

Zlověstné neznámé

Vrah stále na svobodě

Po týdnech nevysvětlitelných vražd je zlověstný neznámý vrah stále na vzestupu. Po několika málo důkazech, které se našly, přežil jeden mladý kluk a statečně vypráví svůj příběh.

"Měl jsem zlý sen a probudil jsem se uprostřed noci," říká chlapec. "Koukl jsem na okno, které bylo z nějakého důvodu otevřené, ikdyž si jasně pamatuji, že jsem ho před spaním zavřel. Vstal jsem a znovu jsem ho zavřel. Poté jsem prostě zalezl pod peřinu a snažil se usnout. Začal se mi vnucovat takový divný pocit, jakoby mě někdo sledoval. Vzhlédl jsem a málem jsem vyskočil z postele. Tam, v malém paprsku světla, jenž procházel mezi záclonami, byl pár očí. Nebyly to normální oči. Byly tmavé, zlověstné a černě olemované a... to mě prostě vyděsilo. Poté jsem zahlédl jeho pusu. Dlouhý, strašlivý úsměv, ze kterého se mi zježily všechny chlupy na těle. Postava tam stála, dívala se na mě. Nakonec po chvíli, která se zdála být celou věčností, řekl jednoduchou větu. Řekl to hlasem šílence.

Řekl "Jdi spát." Vykřikl jsem a to ho proti mně poslalo. Vytáhl nůž a zamířil mi s ním přímo na srdce. Vyskočil na mou postel a začal se mnou bojovat. Snažil jsem se ho kopnout, praštit, mlátil jsem kolem sebe, jen abych ho od sebe dostal. Najednou vpadl do pokoje můj táta. Muž po něm hodil nůž a zasáhl jeho rameno. Pravděpodobně by ho i zabil, kdyby sousedé nezavolali policii.

Zastavili před domem a okamžitě se k němu rozběhli. Muž se otočil a proběhl chodbou. Zaslechl jsem zvuk tříštícího se skla. Vyšel jsem z pokoje a okno, ze kterého bylo vidět na zahradu, bylo rozbité. Vykoukl jsem z něj a viděl jsem toho muže mizet v dálce. Řeknu vám jen jedno, nikdy nezapomenu ten obličej. Ty chladné, zlé oči a psychopatický úsměv. To nikdy nezmizí z mé hlavy."

Policie stále pracuje na vzhledu tohoto muže. Jestli někdy uvidíte někoho, kdo by odpovídal popisu v příběhu, okamžitě zavolejte na nejbližší policejní stanici.

Jeff a jeho rodina se právě přestěhovali do nového domu. Jeho otec dostal povýšení v práci, a tak si řekli, že by bylo lepší žít v jedné z těch "lepších" čtvrtí. Jeff a jeho bratr Liu si nemohli na nic stěžovat. Nový, lepší dům. Co by se nedalo milovat? Když vybalovali, přišla k nim jejich nová sousedka.

"Ahoj," řekla. "Jsem Barbara. Bydlím tady přes ulici. No... chtěla jsem představit sebe a svého syna." Otočila se a zavolala na něj. "Billy, to jsou naši noví sousedé." Billy pozdravil a šel si znovu hrát na dvorek.

"No," řekla Jeffova matka. "Já jsem Margaret a tohle je můj manžel Peter a moji dva synové Jeff a Liu." Každý z nich se představil a pak je Barbara pozvala na narozeninovou oslavu svého syna. Jeff a Liu už chtěli říct, že odmítají, když to však před nimi stihla jejich matka přijmout. Když Jeff a jeho rodina dovybalili, šel Jeff za svou matkou.

"Mami, proč jsi přijmula pozvánku na narozeninovou oslavu nějakého děcka? Už nejsem škvrně..."

"Jeffe," řekla matka. "Právě jsme se přistěhovali. Měli bychom ukázat, že chceme se sousedy trávit čas. Na tu oslavu půjdeme a konec." Jeff chtěl něco namítnout, ale přestal, když si uvědomil, že to stejně nemá cenu. Kdykoli jeho máma něco řekla, myslela to vážně. Šel do svého ppokoje a svalil se na postel. Ležel tam a koukal do stropu, když ho náhle přepadl takový divný pocit. Ani ne bolest, ale... prostě divný pocit. Jen to přešel mávnutím ruky. Slyšel svou mamku, jak mu říká, aby si ještě došel pro nějaké věci, a tak tedy vstal a došel si pro ně.

Další den sešel Jeff dolů po schodech, aby si vzal snídani a nachystal se do školy. Jak tam tak seděl a jedl svou snídani, opět dostal ten pocit. Tentokrát to bylo silnější. Trochu ho to zabolelo, ale opět to přešel. Když Jeff a Liu dojedli snídani, šli dolů k autobusové zastávce. Seděli tam a čekali na autobus, a pak přes ně skočil nějaký kluk na skateboardu, jen několik centimetrů od jejich hlav. Oba uskočili překvapením. "Hej... co to k čertu je?"

Kluk přistál a otočil se k nim. Šlápl na skateboard a chytil ho oběma rukama. Klukovi mohlo být asi 12, o rok mladší než Jeff. Měl na sobě Aeropostale košili a roztrhané jeany.

"Vida, vida, vida... vypadá to, že tu máme čerstvé maso." V tom se objevily další dvě děti. Jedno z nich bylo hodně hubené a to druhé obrovské. "No, když jste tu noví, tak bychom se měli představit. To je Keith" Jeff a Liu se podívali na hubeného kluka. Měl přihlouplý obličej, který by jste u takového pomocníčka čekali. "A to je Troy" Podívali se na tlustého kluka. Káď sádla. Vypadalo to, jako by vůbec necvičil, protože se téměř kutálel.

"A já" řeklo první dítě, "jsem Randy. Nyní je pro všechny děti v této oblasti malá cena za jízdu autobusem, pokud mi rozumíte." Liu vstal, připraven Randymu jednu vrazit, když na něj jeden jeho kamarád namířil nůž. "Ts ts ts... doufal jsem, že budeš více rozumný, ale vypadá to, že to budeme muset vzít po zlém." Randy šel k Liovi a vytáhl mu peněženku z kapsy. Jeff dostal ten pocit znovu. Teď to byl opravdu silný pocit pálení. Vstal, ale Liu mu pokynul, aby si sednul, ale Jeff si ho nevšímal a šel k frajírkovi dál.

"Poslouchej ty malej smrade. Koukej dát tu peněženku zpátky mému bratrovi, nebo se ti něco stane." Randy si dal peněženku do kapsy a vytáhl svůj nůž.

"Ou. A co budeš dělat?" Jak dokončil větu, Jeff mu vrazil jednu do nosu. Jak si Randy sáhl rukou na tvář, Jeff mu ji uchopil a zlomil mu ji. Randy vykřikl bolestí a Jeff mu sebral nůž z ruky. Troy a Keith se hnali na Jeffa, ale ten byl příliš rychlý. Povalil Randyho na zem. Keith na něj vyletěl, ale Jeff se skrčil a bodl ho do ruky. Keith s křikem upustil nůž na zem. Jeff udeřil Troye do břicha a ten se skácel k zemi. Jak padal, tak se pozvracel. Liu nemohl dělat nic jiného, než se s úžasem koukat na Jeffa.

"Jeffe, jak jsi to..." to bylo vše co řekl. Viděli blížící se autobus a taky věděli, že mají to celé za vinu. Začali utíkat tak rychle, jak jen mohli. Jak běželi, ohlédli se a viděli, jak se autobus řítí okolo Randyho a jeho kámoše. Jak Liu a Jeff přiběhli do školy, nikomu se neodvážili říct, co se stalo. Všechno, co dělali, bylo, že seděli a poslouchali. Liu přemýšlel o tom, jak jeho bratr zmlátil několik dětí, ale Jeff věděl, že v tom bylo něco víc. Bylo to něco strašného. Když to pocítil, nešlo se vyhnout nutkání někoho zranit. Nelíbilo se mu, jak to zní, ale nemohl se ubránit pocitu štěstí. Když se vrátil domů, jeho rodiče se ho zeptali, jaký měl den a on odpověděl poněkud zlověstným tónem: "Byl to nádherný den." Druhý den ráno uslyšel zaklepání na dveře. Sešel dolů a našel dva policisty a jeho matku stojící ve dveřích a vrhla na něj rozzlobený pohled.

"Jeffe, tito strážníci mi řekli, že jste napadli tři děti. Že to nebyl normální souboj, ale oni byli pobodáni. Pobodáni synu." Jeffův zrak padl na zem, ukazuje své matce, že je to pravda.

"Mami, to byli oni, co na nás mířili noži."

"hochu" řekl jeden policista, "dvě pobodané a jedno s modřinou na břiše a máme svědky, kteří tvrdí, že jste z místa činu utekli. Tak, co na to říkáš?" Jeff věděl, že to nemá smysl. Mohl mu říci, že na Lia zaútočili první, ale nebyl zde o tom žádný důkaz. Nemohl říct, že neutekli, protože utekli. Takže Jeff nemohl bránit sebe, ani Lia.

"Hochu, zavolej sem svého bratra." To Jeff nemohl udělat. Vždyť to byl on, kdo zmlátil ty děti.

"Pane, to... to jsem byl já. Já jsem byl ten, kdo ty děti zmlátil. Liu se snažil mě držet zpátky, ale nemohl mě zastavit." Policista se kouknul na svého partnera a oba přikývli.

"Tak chlapče. To vypadá na rok ve vězení."

"Počkej." říká Liu. Všichni vzhlédli a uviděli ho držet nůž. Policisté vytáhli své zbraně a zamířili s nimi na něj.

"Byl jsm to já. Já jsem zmlátil ty malé spratky. Mám znamení na důkaz." Odhrnul své rukávy a odhalil řezy a modřiny, jako kdyby bojoval.

"Hochu, stačí položit ten nůž." řekl důstojník. Liu zvedl nůž a hodil ho na zem. Dal si ruce nad hlavu a šel k policii.

"Ne Liu, byl jsem to já, já to udělal" Jeffovi začaly stékat slzy.

"Ou, sorry brácho. Snažím se vzít na sebe vinu za to, co jsem udělal." Policie odvedla Lia do vozu.

"Liu, řekni že jsem to já.. Řekni jim, že já jsem byl ten, kdo zmlátil ty děti" Matka mu položila ruce na ramena.

"Jeffe prosím. Víme že je to Liu. Můžeš přestat." Jeff bezmocně sledoval, jak auto zrychluje v dáli s Liem uvnitř. O několik minut později přijel Jeffův táta a když spatřil Jeffovu tvář, věděl, že něco není v pořádku.

"Synu, synu, co je?" Jeff nemohl odpovědět. Jeho hlasivky byly napjaté od pláče. Místo něj došla Jeffova matka k otcovi a řekla mu špatné zprávy, zatímco Jeff plakal na příjezdové cestě. Po asi okolo hodině se Jeff vrátil domů a viděl, že jsou jeho rodiče v šoku, smutní a zklamaní. Nemohl se na ně podívat. Nemohl se na ně podívat, když si mysleli, že to opravdu byl Liu a přitom to byl on. Tak šel prostě spát a snažil se dostat celou tu věc z jeho mysli. Dva dny ubíhaly, aniž by padla zmínka o Liovi v JDC. Neměl žádné kamarády, se kterými by si mohl vyrazit. Nic, než smutek a pocit viny. Tak to šlo až do soboty, kdy byl Jeff probuzen svou matkou, se šťastným, usměvavým obličejem.

"Jeffe, je den D" řekla a rozvinula závěsy a nechala světlo proudit do pokoje.

"Co, co je dnes za den?" zeptal se Jeff, zatímco se probouzel.

"Dnes je přeci Billyho oslava," Teď byl úplně vzhůru.

"Mami, že si děláš srandu, že jo? Nenuť mě, abych šel na párty nějakého kluka potom, co..." Nastala dlouhá pauza.

"Jeffe, oba víme, co se stalo. Myslím, že ta oslava by mohla být věc, která trochu rozjasní události uplynulých dní. Teď se obleč." Jeffova matka odešla z pokoje do přízemí, aby se nachystala sama. Bojoval sám se sebou, aby vůbec vstal. Vybral si náhodné tričko a džíny a šel dolů po schodech. Viděl, že jeho matka a otec jsou celí oblečení, jeho matka v šatech a otec v obleku. Pomyslel si, na co takové oblečení, když je to jen dětská oslava?

"Synu, tohle tam budeš mít na sobě?" zeptala se ho jeho matka.

"Lepší, než nosit příliš moc." řekl. Jeho matka se snažila na něj nekřičet a jen se na něj usmála.

"Teď, Jeffe, můžeme být příliš oblečení, abychom udělali dobrý dojem." řekl otec. Jeff zabručel a vrátil se do svého pokoje.

"Nemám žádné společenské oblečení" zařval dolů po schodech.

"Stačí si něco vybrat" řekla jeho matka. Rozhlédl se ve svém šatníku, aby našel něco, čemu by se dalo říkat společenské. Nakonec našel černé kalhoty a nátělník. Nemohl najít košili, která by se k tomu dala vzít. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že má jen pruhované košile. Žádné z nich nešly ke kalhotům. Nakonec našel bílou mikinu a oblékl si ji.

"Co to máš na sobě?" řekli oba. Jeho matka se podívala na hodinky. "Ach ne. Už není čas na změnu. Tak jdeme." řekla a vyhnala Jeffa i jeho tátu ze dveří. Přešli ulici k domu Barbary a Billyho. Zaklepali na dveře a zjistili, že Billyho matka je stejně společensky oblečená. Když Jeff vešel dovnitř, všude byli dospělí, žádné děti.

"Děti jsou venku na zahradě. Jeffe, co kdybys šel za nimi a s několika se seznámil?'' řekla Barbara.

Jeff vyšel na dvůr plný dětí. Všechny pobíhaly okolo v kovbojských kostýmech a střílely po sobě plastovými zbraněmi. Mohl by klidně být v Toys R Us. Najednou jeden kluk přišel až k němu a podal mu hračkovou zbraň a klobouk.

"Ahoj, chceš si hlát?" zeptal se.

"Ach ne kluku, jsem příliš starý na tyto věci." Kluk se na něj podíval smutnýma psíma očima.

"Plosím?" řekl kluk. "Fajn" odpověděl Jeff. Nasadil si klobouk a začal předstírat, že střílí na děti. Nejprve si myslel, že je to absurdní, ale pak se začal skutečně bavit. Nebylo to zrovna super cool, ale bylo to poprvé, co nemyslel na Lia. Takže si chvíli s dětmi hrál, a pak uslyšel nějaký hluk. Divný hluk otáčejících se koleček. Pak mu to došlo. Randy, Troy a Keith. Všichni přeskočili přes plot na jejich skateboardech. Jeff upustil falešnou pistoli a strhl kloubouk. Randy se na Jeffa podíval s nenávistným pohledem.

"Ahoj Jeffe, to jsi ty?" řekl, "máme nějaké nevyřízené účty." Jeff viděl jeho zpřeražený nos. "Myslím, že jsme si kvit. Umlčel jsem vás a vy jste dostali mého bratra do JDC."

Randy měl rozzlobený výraz v očích. "Ach ne. Nejdu pro remízu. Jdu si pro vítězství. Možná si nám nakopal zadek, ale dneska to už neuděláš." Jak to dořekl, vrhl se na Jeffa. Oba padli na zem. Randy praštil Jeffa do nosu a Jeff popadl Randyho za uši a praštil ho do hlavy. Jeff shodil Randyho ze sebe a oba vstali. Děti křičeli a rodiče utíkali ven z domu. Troy a Keith oba vytáhli své zbraně z jejich kapes.

"Nikdo nevyrušujte, nebo budou lítat střeva" řvali. Randy vytál nůž a bodl Jeffa do ramene.

Jeff vykřikl a padl na kolena. Randy ho začal kopat do obličeje. Po třech kopech mu Jeff nohu chytne a zkroutí ji tak, že Randyho povalil. Jeff vstal a šel k zadním dveřím. Troy ho chytil.

"Potřebuješ pomoct?" zvedl Jeffa za límec a hodil ho přes terasu na dveře. Jeff se snažil vstát, ale Troy mu v tom bránil. Randy opět začal do Jeffa kopat, až začal kašlat krev.

"Pojď Jeffe. Bojuj se mnou" zvedl Jeffa a hodil ho do kuchyně. Randy viděl na pultu láhev s vodkou a tak lahev rozbil Jeffovi nad hlavou.

"BOJUJ" hodil Jeffa zpět do obývacího pokoje.

"Pojď Jeffe, podívej se na mě." Jeff vzhlédl. Jeho tvář byla potřísněná krví. "Já jsem ten, kdo tvého bratra poslal do JDC. A teď si tu jen tak sedíš a necháš ho tam hnít po celý rok. Měl by ses stydět" Jeff vstal.

"Konečně. Stojíš a budeš bojovat." Jeff byl na nohou, krev a vodku na tváři. Opět se dostavil ten zvláštní pocit, který už chvíli necítil. "Konečně. Jsi na nohou" řekl, když běžel na Jeffa. A najednou se to stalo. Něco unitř Jeffa se změnilo. Jeho psychika byla zničena, racionální myšlení fuč, všechno co mohl udělat, bylo zabít ho. Popadl Randyho a svalil ho k zemi. Dostává se na něj a bouchl ho ke srdci. Úder způsobil, že se Randyho srdce zastavilo. Randy nemohl popadnout dech. Jeff ho mlátil stále dál. Rána po ráně dostávala stále víc krve z Randyho těla. Mlátil do Randyho tak dlouho, dokud nepřestal dýchat a neumřel.

Každý se teď díval na Jeffa. Rodiče, pláčící děti, dokonce i Troy a Keith. Přesto opět zamířili své zbraně na Jeffa. Jeff viděl, že se zbraněmi umí a běžel po schodech. Jak běžel, Troy a Keith po něm stříleli, ale ani jednou se netrefili. Jeff vyběhl po schodech nahoru. Slyšel, jak ho Troy a Keith pronásledovali. Když doběhli na poslední schod, Jeff se schoval v koupelně. Popadl věšák na ručníky a strhl ho ze zdi. Troy a Keith vběhli dovnitř, nože připravené.

Troy hodil nůž na Jeffa, ale ten se mu vyhl a dal Troyovi ránu věšákem do obličeje. Troy šel tězce k zemi a jediný, kdo zbyl, byl Keith. Byl však hbitější než Troy a tak se sehnul, když k němu šla rána od věšáku. Upustil nůž a popadl Jeffa za krk. Přitlačil ho ke zdi. Najednou na něj z horní police spadlo bělidlo. Oba je popálilo a oba začali křičet. Jeff si otřel oči, jak nejvíc mohl. Opět zvedl věšák na ručníky a praštil jím Keitha přímo do hlavy. Jak tam ležel a krvácel, měl na tváři zlověstný úsměv.

"Co je ti k smíchu?" zeptal se Jeff. Keith vytáhl zapalovač a zapálil ho. "Čemu se směju " řekl, "se týká toho, že máš na sobě alkohol a bělidlo." Jeff vytřeštil oči a Keith po něm zapalovač hodil. Jakmile s ním plameny navázali kontakt, vodka se vznítila. Zatímco ho alkohol pálil, bělidlo mu vyšisovalo kůži. Jeff začal děsně křičet, když začal hořet. Snažil se uhasit oheň, ale bylo to k ničemu. Alkohol z něj udělal chodící peklo. Běžel chodbou a skutálel ze schodů. Všichni začali křičet, když viděli Jeffa, tedy nyní hořícího chlapce klesat k zemi, téměř mrtvého. Poslední věc, kterou Jeff viděl, byla jeho matka a ostatní rodiče, kteří se snažili uhasit oheň. To bylo těsně před tím, než omdlel.

Když se Jeff probudil, měl okolo obličeje obvazy. Neviděl nic, ale cítil bolest v rameni a stehy po celém těle. Pokusil se vstát, ale uvědomil si, že se mu z ruky táhne hadička a když se pokusil vstát, sestra ho zastavila.

"Nemyslím si, že bys už měl na nohy. Nene, ještě ne." řekla, položila ho na postel a znovu mu nasadila trubičku. Jeff seděl, bez vize a ponětí o tom, kde vlastně byl. Konečně po několika hodinách uslyšel svou matku.

"Miláčku, jsi v pořádku?" zeptala se. Jeff ale nemohl odpovědět, když měl obvazy na hlavě a nemohl mluvit. "Ale miláčku, mám skvělou zprávu. Poté, co všichni svědci řekli policii, že Randy na tebe úmyslně zaútočil, policie se rozhodla nechat Lia jít." To způsobilo, že se Jeff opět snažil postavit, ale v půlce se zastavil, když si vzpomněl na onu trubičku, která vedla z jeho paže. "Bude tu zítra a tak budete moct být zase spolu."

Jeff matku obejmul a řekl jí sbohem. Několik dalších dní probíhalo tak, že Jeffa navštěvovala rodina. Pak přišel den, kdy mu měli sundat obvazy. Jeho rodina tam stála, aby viděli, jak vypadal. Zatímco doktoři odstraňovali Jeffovy obvazy z obličeje, všichni seděli na pokraji svých sedadel. Počkali, až bude poslední obvaz z jeho obličeje odstraněn.

"Doufejme v to nejlepší" řekl doktor. Rychle škubnul za plátno a všichni ostatní koukali Jeffa.

Jeffova matka vykřikla při pohledu na Jeffa. Liu a Jeffův táta zírali na jeho obličej.

"Co je? Co se stalo s mým obličejem?" Řekl Jeff. Vyskočil z postele a běžel do koupelny. Koukl se do zrcadla a viděl příčinu neštěstí. Jeho tvář. Bylo to... bylo to strašné. Rty měl spálené na temný odstím červěné, jeho obličej měl čistě bílou barvu a jeho vlasy byli spálené od hnědé až po černou. Pomalu si položil ruku na tvář. Byla teď víc "kožovitá". Podíval se zpátky na svou rodinu a pak zpátky do zrcadla.

"Jeffe," řekl Liu, "není to tak hrozné..."

"Není to tak hrozné?" řekl Jeff, "Je to perfektní." Jeho rodina by překvapena. Jeff se začal nekontrolovatelně smát. Jeho rodiče si všimli, že jeho levé oko a ruka mají záškuby.

"Ehm... Jeffe, jsi v pořádku?"

"V pořádku? Nikdy jsem se necítil tak šťastný. Ha ha ha ha haaaaaaaaaaaa, Podívej se na mě. Tahle tvář se ke mně prefektně hodí." Nemohl se přestat smát. Pohladil svou tvář. Pohlédl opět do zrcadla. Co to způsobilo? No, možná si vzpomete, když Jeff a Randy bojovali, něco v Jeffovi prasklo. Jeho rozum praskl. Teď byl ponechán, jako bláznivý stroj na zabíjení, ale to jeho rodiče ještě nevěděli.

"Doktore," řekla Jeffova matka, "Je Jeff v pořádku? Jako v hlavě?"

"O ano, ale toto chování je pro pacienty, kteří brali hodně prášků proti bolesti typické. Pokud se jeho chování do několika týdnů nezmění, přiveďte ho sem a uděláme mu psychologický test."

"O děkuji doktore." Jeffova matka šla k Jeffovi. "Jeffe, zlatíčko, je čas jít."

Jeff se podíval pryč od zrcadla a jeho tvář se formovala do šíleného úsměvu. "Kam mami?", vyšlo z jeho pohřiveného úsměvu. Jeho matka ho vzala za rameno a řekla mu, aby se oblékl.

"Tohle je v čem přišel." Pravila paní u stolu. Jeffova matka se podívala dolů a viděla černé kalhoty a bílou mikinu s kapucí, kterou měl Jeff na sobě. Nebyla na nich žádná krev a byli složené na sobě. Jeffova matka vzala Jeffa do pokoje a nechala ho, ať se oblékne. Poté odcházeli z nemocnice, aniž by věděli, že je to jejich poslední den života.

Později té noci vzbudil Jeffovu matku nějaký hluk z koupelny. Znělo to, jako by někdo plakal. Pomalu vešla dovnitř, aby zjistila, co se stalo. Když se podívala do koupelny, uviděla něco strašného. Jeff vzal nůž a vyřezal si úsměv na tvářích.

"Jeffe, co to děláš?" zeptala se jeho matka.

Jeff se podíval na svou matku. "Nemohl jsem se stále usmívat. Po chvíli to začalo bolet. Teď se můžu smát navždy." Jeffova matka si všimla jeho očí, které byly černě olemované.

"Jeffe, tvoje oči..." Jeff nemohl oči zavřít.

"Nemohl jsem vidět svou tvář. Začal jsem být unavený a oči se mi začaly zavírat. Vypálil jsem si oční víčka, takže se můžu na sebe vždycky podívat, na můj nový obličej." Jeffova matka začala pomalu couvat, když viděla, že se její syn zbláznil. "Co se děje mami? Nejsem snad krásný?"

"Ano synu" řekla. "Ano, jsi krásný. J-jen mě nech dojít za tatínkem, aby mohl vidět tvůj obličej." Vběhla do ložnice a probudila Jeffova otce ze spánku. "Miláčku, podej mi zbraň. My..." zarazila se, když uviděla Jeffa ve dveřích, jak drží nůž.

"Mami, lhala jsi..." To bylo to poslední, co od Jeffa slyšeli, než se k nim s nožem přiřítil a oba je zabil.

Jeho bratr se probudil, překvapen nějakým hlukem. Neslyšel nic jiného, a tak zavřel oči a snažil se znovu usnout. Když už pomalu začal bdít, dostal pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Vzhlédl a Jeff mu zakryl rukou ústa. Pomalu zvedl nůž připravený k zabití Lia. Liu se snažim sebou mlít sem a tam, ale nedokál uniknout Jeffovu sevření.

"Š š šššš.... " řekl Jeff "Jen jdi spát."

Smile Dog

Poprvé jsem se s Mary E. setkal v létě 2007. Domluvil jsem se s jejím manželem, se kterým byla už 15 let, Terencem, že s ní udělám rozhovor. Mary zprvu souhlasila, protože jsem nebyl novinář, ale pouze amatérský sběratel informací pro školní projekty a, pokud vše vycházelo, i fiktivní příběhy. Domluvili jsme se na rozhovoru na volný víkend, kdy jsem byl v Chicagu kvůli jiným záležitostem, ale na poslední chvíli si to Mary rozmyslela a zamkla se v manželské ložnici, odmítajíc se se mnou sejít. Asi půl hodiny jsme s Terencem přede dveřmi ložnice seděli, já si psal poznámky a on se snažil neúspěšně uklidnit svou ženu. Věci, které Mary přeci jen řekla, sice nedávaly moc smysl, ale zapadaly do vzoru, který jsem očekával; a ačkoli jsem jí neviděl, dokázal jsem z jejího hlasu poznat, že brečela, a víc než na mě za dveřmi mluvila hlavně nesouvisle o svých snech - jejích nočních můrách. Terence se po tomto cvičení mnohokrát omlouval a já udělal všechno, abych opravdu připomněl, že nejsem reportér, co nemá o čem psát, ale pouze zvědavý mladý muž, co si chtěl zjistit nějaké informace. Navíc, jsem si tehdy myslel, bych mohl najít třeba i další podobný případ, kdybych do toho vložil všechno. Mary E. byla systémová operátorka malého Chicagského Bulletin Board Systému v roce 1992, když se poprvé setkala se smile.jpg, který jí změnil celý život. Tehdy byla s Terencem vdaná teprve pět měsíců. Mary byla jedna z odhadem 400 lidí, kteří obrázek viděli, když byl poslán jako hyperlink na BBS, ale je jediná, kdo o tom kdy otevřeně mluvil. Zbytek lidí buď zůstali anonymní, nebo byli mrtví. V roce 2005, kdy jsem byl pouze v desáté třídě, jsem na smile.jpg narazil díky svému narůstajícímu zájmu o různé internetové fenomény; Mary byla občas označována jako oběť něčeho zvaného "Smile.dog", bytosti vyobrazené na obrázku smile.jpg. Co mne zaujalo (kromě zřejmých strašidelných elementů cyber-legendy a mé náchylnosti na tyto věci), byl naprostý nedostatek informací, takže lidé tomu mohli věřit pouze jako povídačce nebo hoaxu. Je to velmi unikátní případ, protože ačkoli se fenomén soustřeďuje okolo jednoho obrázkového souboru, tak se ten soubor na internetu běžně nedal sehnat. Web zaplnilo spousta fotomontáží, které se rozšířily na weby jako imageboard, 4chan a zejména na /x/ - zaměřený na takovéto paranormální jevy. Všechny ty soubory jsou však považovány za fakey, protože nemají efekt, který má pravý smile.jpg mít, což jsou ve zkratce náhlé krátkodobé návaly epilepsie a úzkosti. Tato domnělá reakce na oběť je jeden z důvodů, proč je tajemný smile.jpg odměňován s takovým pohrdáním, je shledáván absurdním, avšak neochota přiznat si jeho existenci přiznat je vyvolána strachem, nebo zkrátka nevěřením v něj, záleží na osobě. Ani smile.jpg, ani Smile.dog není nikde zmiňován na Wikipedii, ačkoli stránka obsahuje články o mnohem skandálnějších případech jako třeba ****** (hello.jpg) nebo 2girls1cup. Jakýkoli pokus o napsání stránky, která obsahuje smile.jpg je automaticky mazána jedním z mnoha adminů encyklopedie. Setkání se smile.jpg se na internetu stala legendou. Příběh Mary E. ani není unikátní. Jsou zde nepotvrzené příběhy o tom, že se smile.jpg objevil už na začátcích Usenetu a je tu dokonce trvalý příběh o tom, že v roce 2002 zaplavil hacker obrázky Smile.doga jedno humoristické a satirické fórum, takže epilepsie postihla více než polovinu uživatelů. Dokonce se tvrdilo, že ke konci 90 let koloval po Usenetu řetězový email s přílohou, který měl v předmětu napsáno "USMÍVEJ SE!! BŮH TĚ MILUJE!" Ačkoli tomu bylo vystaveno spousta lidí, je jen málo z nich, kdo setkání s tímto emailem přiznali, a nikdy už tento email ani soubor nebyl objeven. Ti, kteří tvrdí, že smile.jpg viděli, se vymlouvají, že byli moc zaneprázdnění, než aby si kopii obrázku stáhli na disk. Avšak všechny údajné oběti podali naprosto stejný popis obrázku: bytost podobnou psovi (obvykle ji popisovali jako něco podobného sibiřskému huskymu) osvětlenou bleskem kamery, umístěnou v temné místnosti, kde jediná rozpoznatelná věc v pozadí je lidská ruka napřahující se z temnoty v levém okraji fotky. Ruka je prázdná, často popisovaná jako "mávající". Samozřejmě, že největší pozornost byla věnována psovi (nebo té psovité bytosti, jak některé oběti tvrdí, že určitě viděly). Čenich šelmy byl roztažený do širokého úšklebku, odhalujíc tak dvě řady velmi bílých, velmi rovných, velmi ostrých, velmi lidsky vypadajících zubů. Toto samozřejmě nebyl popis okamžitě po prohlédnutí si obrázku, ale spíše poskládání obrázků od obětí, které tvrdili, že se jim obrázek neustále objevoval v mysli v době jejich epileptického záchvatu. Záchvat se vždy neurčitelně vracely, hlavě ve spánku oběti, což vedlo k velmi živým a znepokojujícím nočním můrám. Ty se sice dají léčit prášky, ale na některé nepůsobí tolik, jako na jiné. Mary E. podle mě nabrala moc efektivní léky. Ona byla důvod, proč jsem po návštěvě u ní v bytě v roce 2007 napsal na několik stránek zabývajících se folklorem a městskými legendami v naději, že mi pomohou najít někoho, kdo smile.jpg viděl a byl by se mnou ochotný mluvit o svých zkušenostech. Chvíli se nic nedělo a nakonec jsem na tento případ i zapomněl, jelikož jsem začal studovat univerzitu, která mě zaměstnávala více než dost. Mary mě však v březnu 2008 kontaktovala přes email.

Pro: jml@****.com
Od: marye@****.net
Předm: Rozhovor z minulého léta

Vážený pane L.,
Neskutečně se omlouvám za to, jak jsem se chovala minulé léto, když jste se mnou přijel udělat rozhovor. Doufám, že je vám jasné, že nic z toho nebyla vaše chyba, ale spíše to byly mé osobní problémy, které mne vedli k tomu se takto chovat. Uvědomila jsem si, že jsem mohla situaci zvládnout daleko lépe; a tak doufám, že mi odpustíte. Měla jsem tehdy strach. Víte, už je to patnáct let, co mne smile.jpg pronásleduje. Smile.dog mě každou noc navštěvuje ve snu. Vím, že to zní divně, ale je to tak. Tyto sny, nebo noční můry, mají tak nevýslovnou kvalitu, že je to odlišuje od jakýchkoli jiných snů, které jsem kdy měla. Nehýbu se, nemluvím. Prostě koukám dopředu a přede mnou se rozprostírá ona hrůzostrašná scéna z obrázku. Vidím mávající ruku a vidím Smile.doga. Mluví na mě. Samozřejmě, že to není pes, ale zároveň ani nevím, jak to jinak nazvat. Říká mi to, že mě to nechá na pokoji pouze, když udělám, co chce. Vše, co musím udělat, říká, je "rozšířit ho dál". Takto frázuje svůj požadavek. A já vím přesně, co to chce: chce, abych ho ukázala někomu dalšímu. A mohla jsem. O týden později jsem poštou dostala papírovou obálku bez adresy odesílatele. Uvnitř byla 3 1 palcová disketa. Aniž bych se na ni musela kouknout, věděla jsem, co na ní bylo. Dlouho jsem o svých možnostech přemýšlela. Mohla jsem to ukázat někomu cizímu, nebo svému spolupracovníkovi… mohla jsem to dokonce ukázat Terencovi, ačkoli mě ten nápad neskutečně znechucoval. A co by stalo pak? No, kdyby Smile.dog dodržel své slovo, nechal by mě spát. Ale kdyby lhal, co bych potom dělala? A kdo ví, že by se nestalo ještě něco horšího potom, co bych udělala to, co po mě ta bytost chtěla? Takže jsem 15 let nedělala vůbec nic, ačkoli jsem si disketu mezi svými věcmi nechala. Každou noc ke mně Smile.dog přicházel ve snu a požadoval, aby byl rozšířen dál. Po patnáct let jsem zůstávala silná, ačkoli to občas bylo velmi těžké. Dost z mých spolupracovníků z BBS, kteří se se smile.jpg setkali, najednou přestali přidávat; slyšela jsem, že někteří z nich spáchali sebevraždu. Ostatní zůstali naprosto zticha a prostě jen zmizeli z internetu. O ty se bojím nejvíce. Opravdu doufám, že mi odpustíte, pane L., ale minulé léto, když jste k nám přijel na rozhovor, skoro mě to již přemohlo. Rozhodla jsem se, že vám disketu dám. Bylo mi jedno, jestli Smile.dog lhal, nebo ne, ale prostě jsem už chtěla, aby to skončilo. Byl jste někdo cizí, někdo, s kým jsem neměla nic společného a někdo, u koho bych poté nepociťovala smutek, kdybyste si jí vzal, koukl se, co je na ní a zpečetil tak svůj osud. Než jste dorazil, uvědomila jsem si, co jsem měla v plánu: měla jsem v plánu zničit vám život. Tu myšlenku jsem nemohla vystát, a upřímně, nemohu jí vystát doteď a stydím za ní, pane L., a doufám, že toto upozornění vás odradí po dalším pátrání po smile.jpg. Možná časem narazíte na někoho, kdo stejně tak, ne-li ještě slabší než já, mnohem deprimovanějšího, někoho, kdo nebude mít problém Smile.dogovy příkazy uposlechnout.
Přestaňte, dokud ještě můžete.
S pozdravem,
Mary E.

Terence mě později ten měsíc kontaktoval, že se jeho žena zabila. Zatímco zařizovali některé věci, které zanechala, rušili emailové účty a tak, narazili na tuto zprávu. Ten muž byl úplně zničený, brečel, když mi říkal, abych se držel rady jeho ženy. Našel disketu, řekl mi, a spálil jí, dokud z ní nezbylo nic než páchnoucí hromádka zčernalého plastu. To, co ho však znepokojilo nejvíce, bylo, jak disketa syčela, když tála. Jako by to bylo syčení nějakého zvířete, popisoval. Musím přiznat, že mě tato situace trochu rozházela. Prvně jsem si myslel, že jde o vtip a pár si ze mě chtěl akorát udělat dobrý den. Když jsem si však prohlédnul několik Chicagských internetových zpravodajství, zjistil jsem, že Mary E. byla opravdu mrtvá. Samozřejmě, že v článku nebyla ani zmínka o tom, že to byla sebevražda. Rozhodl jsem se, že od případu smile.jpg upustím už jenom z toho důvodu, že mi na konci května začínaly zkoušky. Ale svět má své cesty, jak nás pokoušet. Téměř rok poté, co jsem se neúspěšně pokusil o rozhovor s Mary E., mi přišel další email:

Pro: jml@****.com
Od: elzahir82@****.com

Zdravím,
Našel jsem tvou adresu díky seznamu říkajícímu, že se zajímáš o smiledoga. Není to tak strašná, jak všichni říkají, dokonce jsem ti ho poslal.
Jen ho rozšiřuju dál.
:)

Z poslední věty mě zamrazilo v kostech. Podle emailového klienta byla u emailu příloha, logicky s názvem smile.jpg. Chvíli jsem uvažoval, že si ho stáhnu. Pravděpodobně to byl stejně fake, říkal jsem si, a i kdyby nebyl, stejně jsem v síly toho souboru moc nevěřil. Případ Mary E. mnou otřásl, to ano, ale stejně už nebyla pravděpodobně mentálně úplně v pořádku. A stejně, jak by mohl jediný obrázek udělat to, co oběti popisovaly? Jaká bytost mohla člověka odrovnat pouze silou zraku? A kdyby byly věci opravdu tak absurdní, proč by ta legenda pak vůbec existovala? Kdybych si obrázek stáhnul, kdybych se na něj podíval a kdyby Mary opravdu měla pravdu, kdyby za mnou Smile.dog přišel ve snu a požadoval, abych ho rozšířil dál, co bych udělal? Pokračoval bych dál ve svém životě, jako Mary, bojujíc proti nutkání ho rozšířit až do samého konce? Nebo bych ho rozšířil, abych měl od něj pokoj? A kdybych si vybral tu druhou možnost, jak bych to udělal? Komu bych to břemeno předal? Nakonec jsem se držel plánu napsat krátký článek o smile.jpg a udělat tak z něj evidenci pravosti. A kdokoli by si ho pak přečetl, by byl nakažen. A ačkoli by připojení obrázku do přílohy byla geniální cesta, stačilo by to na to, abych se zachránil?
Dokázal bych ho rozšířit dál?
Ano. Ano, dokázal.

Smiling Man

Asi před 5 let zpět, sem bydlel v centru velkého města ve spojených státech. Vždy jsem rád ponocoval, takže jsem se často nudil, když můj spolubydlící, který chodil brzo spát, usnul. Abych si zkrátil čas, chodíval jsem na krátké procházky při kterých jsem přemýšlel. Takto jsem trávil 4 roky svého nudného života. Chodíval jsem takhle pozdě v noci sám, a nikdy jsem neměl důvod se bát. Vždycky jsem vtipkoval se spolubydlícím, že i dealeři drog, dokonce i bezďáci ve městě jsou slušňáci. Ale vše se změnilo během pár minut jedné noci. Byla středa něco mezi 1. a 2. hodinou ráno a šel jsem kolem policií střeženého parku. Docela daleko od mého apartmánu ale centrum je centrum, tak čeho se bát. Byla dost tichá noc, dokonce i na středu. Nikde ani noha. Dokonce i doprava jakoby se zastavila. Dokonce i lidi z párty byli už dávno pryč. Možná dneska ani nic nebylo. Přece jenom, byla středa. Park byl úplně prázdný. Byla tam tma, protože město šetřilo na energii, tak zhaslo světla. Bezďáci tam asi přespávali, takže jim to i vyhovovalo. Zašel jsem do jedné úzké uličky a odtamtud jsem pokračoval po chodníku podél silnice, abych se dostal zpět domů, když v tom sem si ho poprvé všiml. Na opačném konci ulice na mojí straně chodníku, přímo naproti mě byla silueta muže který tancoval. No a musím vám povědět...byl to vážně divný tanec, podobný valčíku, ale každý takt dokončil zjevným rázováním...takovým masivním krokem. Dalo by se říct, že přitancovával přímo ke mě. Řekl jsem si že je pravděpodobně nějaký opilec. Ustoupil jsem co nejblíž k silnici, abych mu dal co nejvíce prostoru a on mohl tancovat dál k jiným lidem. Čím blíž byl, tím víc jsem si uvědomoval jak půvabně a elegantně se pohyboval. Byl velmi vysoký a měl na sobě starý oblek. Přitancovával ke mě tak dlouho, až jsem spatřil jeho tvář. Jeho oči byli otevřené doširoka, jako kdyby mi pomalu žral duši, hlava nepatrně nakloněná dozadu a oči upřené na oblohu, která byla posetá hvězdami. Jeho pusa byla rozevřená do komiksového úsměvu. Rozhodl jsme se přejít silnici jakmile jsem viděl jeho pusu. Spustil jsem z něj oči když jsem přecházel prázdnou silnici. Když jsem se dostal na druhou stranu a otočil zpátky. Zastavil jsem se a nehybně sledoval toho muže, který přestal tančit a místo toho stál s 1 nohou na silnici mířící přímo na mě. Byl přímo naproti mně. Tváří v tvář, ale stále se koukal na nebe. Úsměv stále široký, od ucha k uchu. Byl jsem z toho zcela paralyzován. Dal jsem se znova do kroku, ale se zrakem upřeným na něj. Když jsem od něj byl asi půl bloku, otočil jsem se od něj, abych náhodou někde nezakopl. Ulice sice byly stále prázdné a chodník taky, ale nechci náhodou narazit do nějakých opilců. Ale popravdě bych v té chvíli byl radši za nějaké opilce něž za toho muže. Stejně stále vyděšen jsem se otočil na místo kde stál, abych zjistil že je pryč. Na chvíli jsem cítil úlevu, protože tam opravdu nebyl, dokud jsem si ho znovu nevšiml. Totiž, byl jinde. Přešel ulici a teď byl přímo za mnou. Stál trochu přikrčeně. Chvíli jsem si nebyl jistý, ale pak mi to došlo...díval se přímo na mě. Spustil jsem z něj oči na pár vteřin...a to mi sekundy v ten moment plynuly pomalu a on se dostal tak daleko. Bylo jasné, že se pohybuje rychle. Byl na druhé straně ulice, přímo naproti mě. Musel sprintovat bez toho abych ho jakkoliv slyšel a přitom tancovat. Velmi divné.....byl jsem tak vystrašený, že jsem tam jen stál a zíral a pak se zase začal pohybovat. Kráčel po špičkách v obřích, gygantyckých krocích jako animovaná postavička co se za někým plíží. Až na to, že se pohyboval velmi, velmi rychle. Říkal jsem si co bude dál. Jelikož jsme jako v komiksu tak příště přeběhne přes kopec nebo bude balancovat ve vzduchu? V tomto bodě bych rád řekl že jsem utekl, vytáhl pepřák nebo zavolal policii, přítelkini, někomu kdo bydlí poblíž ale to jsem neudělal. Zachoval jsem se jak stupidní lidé v horrorech. Stál jsem ztuhlý a zmrzlí a tancující muž se přibližoval, pak se zastavil pár metrů přede mnou. Pořád se smál s jeho ůsměvem civjejíc na znečištěnou oblohu. Když jsem ze sebe byl schopen vydat hlásku řekl jsem to první co mě napadlo. To co jsem se snažil řít bylo: "Co kurva chceš??", v rozzlobeném rozkazovacím tónu. Naneštěstí místo toho ze mě vypadlo něco jako: "co to kur....", a to tím nejvyděšenějším hlasem co jsem mohl vydat. Bez ohledu na to jestli lidé dokáží vycítit strach,rozhodně dokáží ho slyšet. Slyšel jsem ho ve vlastním hlase a to mě děsilo o hodně víc. Ale on nereagoval..stále jen stál a smál se. Po tom, co se zdálo jako věčnost se jen otočil a odtancoval pryč...jen tak. Nechtěl jsem se k němu otáčet zády, jen jsem se na něj koukal tak dlouho dokut nebyl mimo mojí viditelnost. Poté jsem si něco uvědomil...on už neodcházel...ani netančil. Díval jsem se v děsu s překouslím jazykem a s vyděšeným výrazem. Posral jsem si kalhoty. Jeho postva rostla...vracel se ke mně a tentokrát běžel. Utíkal jsem od něj co nejdál...běžel jsem středem silnice. Bylo mi to úplně u prdele. Hlavně, že jsem se dostával od něj co možná nejdál. Poté, co jsem se ohlédl a on nebyl k nalezení jsem si trochu oddychnul. Zbytek štreky domů jsem se pořád ohlížel přes rameno jestli tam neuvidím ten jeho hloupý úsměv, ale naštěstí tam nikdy nebyl. Po tom incidentu jsem ve městě bydlel dále jen 6 měsíců a už rozhodně nechodil na procházky a už vůbec ne sám a v jednu ráno. Na jeho tváři bylo něco co mě poté v nočních můrách sledovalo děsilo natolik, že jsem se uprostřed noci v potu budil několik dalších let. On se nezdál opilej, ani zhulenej...byl od pohledu absolutně a zcela zřetelně šílený. Choromyslný maniak...a to je velmi velmi děsivá věc.

tu, hore